Sto dvacet tisíc? Posíláte své sestře každý měsíc sto dvacet tisíc? – Anna ztuhla s hrnkem kávy v ruce a podívala se na svého manžela.
Pavel si rozpačitě upravil kravatu a odvrátil pohled:
Marina teď prožívá těžké chvíle. Chápeš – sama, se dvěma dětmi…
A co naše půjčka? Právě jsme si koupili byt! – Anně se zachvěl hlas. – Proč jsi to přede mnou tajila?
Já to neskrýval, já jen… – Pavel zaváhal. – Nechtěl jsem tě naštvat.
Anna pomalu položila šálek na stůl. Za oknem padal prosincový sníh a pokrýval město bílou peřinou. Bylo čtrnáct dní před Silvestrem a jejich rodinný život praskal ve švech.
Takže zatímco já jsem na všem šetřila a odpírala si základní věci, ty jsi jen tak dával půlku svého platu sestře? – Snažila se mluvit klidně, ale nelibost se prodírala každým slovem.
Aniut, poslouchej… – Pavel přistoupil blíž. – Marina zůstala s dětmi úplně sama. Musela dát výpověď, když Dimka onemocněla. Nemohla je tu nechat.
Ptala ses mě? – Anna prudce vstala od stolu. – Jsme rodina, Paši, taková rozhodnutí se dělají společně.
V tu chvíli Pavlovi zazvonil telefon se zprávou. Strojově se podíval na displej a zbledl.
Co se děje? – Anna se napjala.
Marina… – těžko hledal slova. – Musela se odstěhovat z bytu. Paní domácí si našla jiné nájemníky. Přijdou sem.
Jak to myslíš, že sem přijdou? – Anna cítila, jak jí pod nohama podkluzuje půda.
Nemají jinou možnost,“ podíval se Pavel prosebně na svou ženu. – Nebude trvat dlouho, než si Marina najde práci. Děti by neměly zůstat na Silvestra na ulici.
Anna mlčky hleděla z okna na padající sníh. Jejich nový dvoupokojový byt, který právě začali zařizovat, na který budou muset patnáct let splácet úvěr… A teď tu budou cizí lidé.
Kdy přijdou? – zeptala se nakonec.
Dnes večer, – odpověděl Pavel tiše.
Anna se prudce otočila:
Víš co? – Anna popadla tašku. – Musím jít do práce. A přemýšlet. Hlavně přemýšlet.
Rychle se oblékla, vyšla ven a práskla dveřmi. Venku byl mráz a sychravo. Anna zhluboka vdechovala studený vzduch a snažila se uklidnit. V hlavě se jí točila čísla: splátka hypotéky, účty za služby, výdaje za potraviny… Jak budou žít s pěti lidmi z jednoho platu? A hlavně – proč její manžel udělal tak důležité rozhodnutí bez ní?
V bance Anna pracovala jako na autopilota. Čísla v dokumentech se jí rozmazávala před očima, myšlenkami se stále vracela k rannímu rozhovoru.
Anno Sergejevno, chce vás vidět klient, – ozval se hlas mladé zaměstnankyně.
Ano, samozřejmě, – Anna se otřásla a vzhlédla.
Před ní stála asi pětatřicetiletá žena v levném kabátě a s obnošenou taškou přes rameno. Unavený obličej, ale její oči… Anna se zachvěla – stejně jako Pavlovy oči, stejně šedé se zelenkavým nádechem.
Dobrý den, já jsem Marina Sokolová,“ vytáhla žena pas. – Chtěla jsem se poradit o práci.
Anna cítila, jak jí vysychá v ústech. To je ale schůzka! Manželova sestra, o které tolik slyšela, ale nikdy ji neviděla, seděla přímo před ní.
Posaďte se,“ řekla Anna co nejklidněji. – Co pro vás mohu udělat?
Řekli mi, že v bance jsou volná místa, – Marina nervózně třela rukojeť kabelky. – Mám titul z ekonomie a zkušenosti s účetnictvím. Poslední dva roky jsem ale nepracovala, – nejmladší syn byl často nemocný……
Anna poslouchala jako ve snách. Před očima se jí míhaly účty, které jí Pavel ráno ukázal – školka, léky, potraviny. Mohla tu ženu, která jí a jejímu manželovi zhatila plány, nenávidět. Ale nějak to nešlo.
Máme přece volné místo,“ řekla nakonec Anna. – V oddělení zpracování plateb. Pracovní doba od devíti do šesti, plný sociální balíček, plat…
Souhlasím s jakýmikoliv podmínkami, – řekla rychle Marina. – Potřebuji uživit své děti. Už nemůžu sedět bratrovi na krku.
Anna se zachvěla. Marina tedy nevěděla, že je Pavlovou ženou.
Omlouvám se,“ byla Marina v rozpacích. – ‘Neměla jsem si stěžovat. Já jen, že to poslední dobou bylo tak těžké…
To je v pořádku,’ usmála se Anna. – „Já to chápu. Pojďme vyplnit dotazník.
Celý den Anna přemýšlela, co má dělat. Marina na ni působila úplně jiným dojmem, než očekávala. Žádná rozmazlenost ani okázalost – jen únava a odhodlání zvládnout své problémy.
Večer se Anna vrátila domů dřív. V bytě to vonělo po koláčích.
Pavel se na svou ženu podíval s široce otevřenýma očima:
Tohle všechno jsi zvládla zařídit během jediného dne?
A co dělat, když manžel neumí problémy řešit, ale jen vytváří nové? – Anna se ušklíbla. – Když už jsme u těch problémů. Tady jsme si s Marinou spočítali – když bude pracovat v bance a pronajme si byt od báby Klávy, bude mít dost peněz na živobytí. Takže můžeš přestat s těmi tajnými převody.
Anežko, já… – Pavel vstal a objal svou ženu. – Omlouvám se. Měl jsem ti všechno říct hned.
To bys měl, – souhlasila. – A nejen ti to říct, ale také se poradit. Společně bychom už dávno našli řešení.
Jen jsem tě nechtěl rozrušit,“ řekl tiše. – Marina a já jsme po smrti rodičů a zůstali jen u sebe. Nemohl jsem ji opustit.
A ty ji nemusíš opouštět, – pohladila Anna svého muže po tváři. – Odteď budeme o všem rozhodovat společně, ano?
Marina se na ně podívala se slzami v očích:
Pašo, jaké požehnání, že máš takovou ženu! A já jsem se bála, že ti rozvrátím rodinu…
V žádném případě, – usmála se Anna. – Není možné zničit rodinu, pokud je skutečná. Lze ji jen zvětšit a posílit.
V tu chvíli přišel do kuchyně Dima, který usnul:
Mami, kdy budeme zdobit vánoční stromek?
Dospělí se na sebe podívali a zasmáli se.
Uděláme to hned teď! – Navrhla Anna. – Mám jen krabici hraček z loňska.
O půl hodiny později už celá rodina zdobila stromeček. Dima nadšeně věšel koule, malý Míša zvědavě natahoval ruce k blikajícím girlandám, Marina rozvazovala stuhy a Pavel, stojící na štaflích, dával na vrchol hvězdu.
Anna se na ně dívala a pomyslela si, že osud někdy dává zvláštní dary. To, co ráno vypadalo jako katastrofa, se do večera změnilo ve skutečný zázrak. Vždyť co může být lepšího než velká, přátelská rodina na Silvestra?
