„Jdi dolů k řece s krokodýly,“ zašeptala mi snacha a strčila mě do Amazonky. Můj syn se na mě jen podíval a usmál se. Mysleli si, že moje 2 miliardy dolarů jsou jejich. Ale později toho dne, když jsem se vrátil domů… Seděl jsem v křesle a čekal… Řeka Amazonka se před mnou táhla do nekonečna a její temné vody pulzovaly pocitem prastaré síly. Můj syn a snacha trvali na této luxusní cestě do Jižní Ameriky a tvrdili, že to bude skvělá příležitost k utužení vztahů. Myslel jsem si, že je to jen další z jejich dobře míněných, ale povrchních pokusů o sblížení. Ale když jsem stál na okraji lodi a hleděl na rozlehlou džungli, která se táhla za ní, cítil jsem, že něco není v pořádku…
Než jsem stačil zareagovat, ucítil jsem silný náraz do zad. Zakopl jsem, mávl rukama a spadl do kalných vod Amazonky. Snažil jsem se znovu najít oporu, ale proud byl neúprosný a táhl mě k propasti. Když jsem si uvědomil, že to nebyla náhoda, zachvátila mě panika. Zradila mě moje vlastní krev a oni si mysleli, že se utopím a že moje bohatství je teď jejich. Lapal jsem po dechu, zatímco loď odplouvala; postava mého syna byla v dálce sotva viditelná. Ani se na mě nedíval; usmíval se, spokojený, přesvědčený, že vyhrál. Ale já ještě nebyl mrtvý. Odmítl jsem jim nechat vzít to, co jsem vybudoval. Se vší silou jsem se vyškrábal na břeh, svaly mě bolely a plíce pálily. Když jsem se konečně vynořil z vody, promočený a třesoucí se, věděl jsem, že to je teprve začátek…
Sklonil jsem se na blátivém břehu, hrudník se mi zvedal a každý nádech chutnal po řece a pomstě. Vlhký vzduch mi tlačil na kůži, hustý jako vina. Džungle kolem mě burácela – vřeštící opice, hmyz a někde v dálce tiché vrčení krokodýla. Měl jsem být vyděšený. Místo toho jsem se ale zasmál. Hlubokým, chraplavým smíchem, který vyděsil i mě samotného.
Mysleli si, že tady zemřu. Že mě Amazonka pohltí a nezůstane po mně nic než titulek v novinách a dědictví. Vůbec mě neznali.
Čtyřicet let jsem budoval své impérium z ničeho – doly, lodní doprava, biotechnologie a pak investice do technologií, které se proměnily v miliardy. Přežil jsem fúze, zrady, pomluvy, dokonce i únos ve východní Evropě. Můj syn byl tehdy ještě dítě a plakal mi v náručí, když jsem se vrátil domů po třech týdnech v zajetí. A teď chtěl, abych odešel.
Dobře. Ať si myslí, že uspěl.
Ten soubor obsahoval všechna tajemství, která se můj syn snažil utajit – obchodování s akciemi na základě důvěrných informací, padělané dokumenty, zahraniční účty. Stačilo by to, aby ho to stokrát zničilo.
O dva dny později jsem vešel do svého domu v São Paulu. Byl tam můj syn, který už veřejně truchlil, a moje snacha, oblečená v černém a s krokodýlími slzami.
Zvedl hlavu – a ztuhl.
Stále jsem kapal vodu z řeky na mramorovou podlahu. „Měl bys lépe zamykat dveře,“ řekl jsem klidně a posadil se do křesla u krbu.
Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Z tváře mu zmizela všechna krev.
„Dlouho jsem plaval,“ pokračoval jsem. „Měl jsem spoustu času přemýšlet o závěti. Potěší tě, že jsem v ní udělal pár změn.“
Moje snacha se pokusila něco vykoktat, ale já jsem zvedl třesoucí se ruku. „Neobtěžuj se s vysvětlováním. Vím všechno – od kapitána lodi, od kamer, kterých sis nevšimla, od právníka, který mi dnes ráno volal. Vy dva jste byli… ambiciózní.“
Naklonil jsem se dopředu. „Ambice jsou v pořádku. Zrada nikoli.“
Oheň v krbu se odrážel v jejich vyděšených očích.
Následujícího rána byli pryč. Jejich účty byly zmrazeny, jejich jména zařazena na černou listinu. Nemusel jsem hnout prstem. Zákon je najde.
Když jsem znovu seděl u okna s výhledem na zahrady a hřál si ruce šálkem čaje, necítil jsem smutek, jen jasnost. Řeka mě prověřila a zjistila, že jsem silnější než kdy jindy.
Mysleli si, že moje miliardy jsou jejich budoucností.
Zapomněli, že jsem svou budoucnost vybudoval z ničeho.
A já nikdy neprohrávám dvakrát.
