Zvuk rozbitého skla
Dům byl tichý, až příliš tichý na to, aby v něm žili lidé. Vzduch naplnilo pouze tikání starých hodin – pomalé, rozvážné, jako slabý srdeční tep.
Pak se ozval hlas.
„Udělej to hned, Mayo.“
Nebyl hlasitý. To ani nebylo třeba. Melinin hlas byl takový, který se nesl daleko – chladný, ostrý a dokonale vyrovnaný, každé slovo bylo kontrolované jako ostří nože.
„Uklidit podlahu,“ řekla z horní části schodiště. „Zítra máme hosty. Nechci, aby viděli nepořádek u dveří.“
Dole, na kolenou, Maya ztuhla. Její malé ruce se třásly nad mokrým hadrem, ramena se jí chvěla při mělkém dýchání.
„Já… já nemůžu,“ zašeptala. „Bolí mě žaludek… prosím.“
Její prosba zazněla chraplavě, tichým hlasem, který téměř pohltil těžký vzduch.
Nahoře Meline tiše povzdechla – ne z obavy, ale z podráždění, jako někdo, kdo je unavený z opakování stejné písničky.
Pomalu začala scházet po schodech.
Sestup
Každý krok byl promyšlený, záměrný. Její hedvábný župan se táhl za ní jako stín, který nikdy neztratil rytmus. Křišťálová sklenice v její ruce odrážela světlo – napůl naplněná bílým vínem, které v tlumené místnosti zářilo bledě zlatou barvou.
V polovině schodů se zastavila a opřela se rukou o zábradlí. Její oči – chladné, šedé, přesné – studovaly dívku klečící na schodech.
„Ty nezbedná holka,“ řekla tiše. Jed byl zabalený do hedvábí. „Myslíš, že mě slzy dojmou?“
Maya neodpověděla. Třásla se a svírala si břicho.
„Tvůj otec je možná natolik hloupý, že uvěří tvým malým trikům,“ pokračovala Meline, „ale já ne. Bolest je součástí dospívání.“
„Já to nepředstírám,“ zašeptala Maya, slova jí sotva unikla z úst.
„Tak trp v tichosti.“
Meline znovu zvedla sklenici a pomalu se napila. Zvuk jejího polykání byl jedinou věcí, která se v tichém vzduchu pohnula.
Napětí
Mayiny oči na okamžik vyletěly – široké, vyděšené, hledající něco, co tam nebylo. Možná náznak milosrdenství. Ale Melinin pohled byl nehybný.
„Potřebuju si jen lehnout,“ řekla Maya tiše, hlas se jí chvěl.
„Lehneš si, až bude podlaha lesknout,“ odpověděla Meline. „Teď vstaň. Jsi příliš pomalá.“
Maya se pokusila zvednout a oběma rukama se chytila zábradlí. Hadr jí vypadl z ruky a spadl vedle kbelíku s mýdlovou vodou. Zakolísala se, měla závratě a mělký dech.
Vzduch byl těžký, plný strachu.
Melineina trpělivost se rozbila jako tenké sklo.
„Proboha,“ zamumlala a minula dívku, „jsi k ničemu.“
Přitom se její ruka nedbale a podrážděně otřela o Mayino rameno a v tom okamžiku jí sklenice vyklouzla z prstů.
Pád
Čas se zastavil.
Sklenice na víno se točila ve vzduchu a odrážela světlo jako hvězda, která se chystá zhasnout. Meline vykulila oči – ne z paniky, ale z nevíry, že její sebeovládání mohlo na vteřinu selhat.
Pak přišel náraz.
Rozbíjející se exploze zvuku – taková, která nejen prolomí ticho, ale také ho vyplní.
Studené bílé víno se rozstříklo po Mayině vlasu, stékalo po její tváři a promočilo její šaty. Střep skla se jí zachytil na rameni a prořízl jí kůži.
Zadýchala se – spíše šokem než bolestí.
„Meline…“ zašeptala a snažila se udržet rovnováhu.
Ale její ruka sklouzla.
Kbelík se převrhl. Mýdlová voda se rozlila po podlaze. Její malé nohy sklouzly, neschopné najít oporu.
Pak – bum!
Její hlava dopadla na podlahu s tak hlasitým zvukem, že umlčela i tikání hodin.
Ticho
Na chvíli se nikdo nehýbal.
Meline stála jako zmrazená a zírala na scénu před sebou – rozlitou vodu, rozbité sklo, nehybnou dívku na podlaze. Vzduch naplnil zvuk kapajícího vína, každá kapka se ozývala jako metronom, který odměřuje vinu.
Její ruka byla stále mírně zvednutá, jako by mohla vrátit čas pouhou vůlí.
„Maya?“ řekla nakonec, jméno se jí zlomilo v hrdle.
Žádná odpověď.
Maya ležela nehybně, její malé tělo bylo nepříjemně zkroucené, tvář přitisknutá k chladné dlažbě. Z vlasové linie jí stékala tenká čára krve, která se pod ní hromadila.
Meline udělala jeden krok vpřed a pak se zastavila.
Její hrudník se zvedal a klesal – ne z paniky, ale z náhlého vpádu něčeho, co už roky necítila. Strachu.
Maska praská
„Vstávej,“ řekla ostře. Její hlas byl pevný, ale ostrost zmizela. „Přestaň si hrát. Říkala jsem ti, abys…“
Její slova se zadrhla.
V Mayině nehybnosti bylo něco, co ji znervózňovalo. Dívka nedýchala tak rychle a mělce, jak to obvykle dělala, když se bála. Nedýchala vůbec.
Meline se sevřelo hrdlo.
Zaváhala, pak si klekla a položila dva prsty na dívčin krk.
Tam – slabý puls. Slabý, ale byl tam.
Vydechla, dlouze a roztřeseně. Úleva se mihla – a pak se rychle změnila v rozladění.
„Můžeš za to sama,“ zamumlala. „Nikdy neposloucháš.“
Přesto se nemohla pohnout.
Zírala na tenkou ránu na Mayině rameni, červenou na bledé kůži. Pohled na krev – malou, lidskou, skutečnou – prolomil poslední vrstvu lhostejnosti, která jí zbývala.
Poprvé po letech pocítila Meline něco podobného vině.
Ozvěna
O několik hodin později světla sanitky zmizela. Podlaha byla opět čistá. Rozbité sklo bylo odklizeno. Mezi dlaždicemi zůstala jen slabá červená skvrna.
Meline seděla u stolu a zírala na prázdnou láhev vína. Ruce měla pevně sepnuté a třásly se jí.
Z horního patra slyšela, jak hodiny opět tikají – pravidelně, nemilosrdně.
Přemýšlela o tom, co předtím řekla.
Pak trpěl v tichosti.
Ta slova se jí opakovala v hlavě, až už nezněla jako její vlastní.
Venku vítr šelestil o okna a šeptal jako ozvěna všeho, co nemohla vzít zpět.
V rohu místnosti zůstala jedna skleněná střepina – malá, sotva viditelná. Odrážela měsíční světlo a znovu odrážela její tvář.
A poprvé Meline nepoznala ženu, která na ni zírala.
