Anna se probudila ve světlém, tichém pokoji, který voněl čistotou a antiseptikem. Chvíli nevěděla, kde je – jen bílé stěny, měkké světlo a vytrvalé pípání přístroje vedle postele. První, co uviděla, byly dvě malé postýlky vedle ní – Lucifer a Sofie tvrdě spali a zatínali své drobné pěstičky. Druhý, muž v elegantním obleku, seděl u okna, hlavu skloněnou, telefon v ruce.
Jakmile si všiml, že nabyla vědomí, okamžitě vstal.
– Jste v bezpečí,” řekl vyrovnaným, klidným hlasem, “lékaři vás ujistili, že se plně uzdravíte.
Anna zamrkala a snažila se vzpomenout si. V hlavě jí hučelo, myšlenky se jí proplétaly.
– Kde to jsem?…
– Klinika sv. Kateřiny. Přinesl jsem vám. Omdlel jsi na ulici.
A pak se mi vrátily vzpomínky – horko, asfalt, křik dětí a ten černý džíp.
„Vy…“ zašeptala, „vy jste pan Klein…“
Muž se lehce usmál.
– Je to jen Robert.
Krátce se mezi nimi rozhostilo ticho.
Anna nevěděla, co má říct. Vděčnost? Omluvu? Nebo by se měla prostě otočit a odejít, aby se nevnucovala do života člověka, jako je on?
– “Omlouvám se,” zamumlala nakonec, “nechci být na obtíž. Nějaké místo si najdu, jen… mě nech vzít děti.
Robert zavrtěl hlavou.
– Gravitace? Jste žena, která zůstala sama se dvěma malými dětmi. Je to břemeno, když to vidíte a projdete kolem. A už jsem to jednou udělala. Nedovolím, aby se to stalo znovu.
V očích se jí zaleskly slzy.
– Manžel zemřel, tchyně mě vyhodila, nemám nic.
– “Tak začneme znovu,” odpověděl.
Anna zavrtěla hlavou.
– To nemohu přijmout. Nic mi nedlužíte.
– “Možná ne,” řekl Robert klidně, “ale někdy ti život dá šanci udělat něco dobrého. A když ji propásneš, už ti ji znovu nedá.
O tři dny později už Anna s dvojčaty bydlela v malém domku na okraji Plovdivu – ne luxusním, ale útulném, se dvorem a starou třešní, pod kterou si děti mohly hrát. Robert trval na tom, že je to “dočasné, než se postaví na vlastní nohy”.
Poslal jim jídlo, oblečení, hračky, dokonce pozval na pár dní na pomoc zdravotní sestru.
Anna nechápala proč. Proč by se bohatý muž, jehož život je plný obchodů, schůzek a cestování, najednou rozhodl zachránit cizí vdovu se dvěma dětmi?
Večer, když děti usnuly, vyšla na verandu a dívala se na měsíc. “Možná je jí to jen líto,” pomyslela si. “Nebo hledá způsob, jak napravit něco svého, o co přišla.”
Jednoho rána přišel Robert osobně. Bez ochranky, bez obleku – jen v džínách a světle modré košili, s taškou ovoce a dvěma krabicemi zmrzliny.
Lachezar a Sofie se k němu rozběhli a křičeli “Strýčku Roberte!”. Zasmál se, docela lidsky – tím smíchem, který rozpouští vzdálenost mezi světy.
– “Jsou krásné,” řekl a podíval se na Annu.
Zavrtěla hlavou.
– Štěstí? Ne, to jsou jen pozůstatky minulého života.
– Tomu nevěřím,” odpověděl, “rodina není dům, ani rodina. Rodina je, když při tobě někdo stojí, i když se ti hroutí svět.
Tyto slova ji zasáhly víc, než byla ochotná si přiznat.
Uplynulo několik týdnů. Anna začala pracovat v nadaci financované Robertovou společností – pomáhali matkám samoživitelkám a ženám v nouzi. Konečně se zase cítila užitečná, živá.
Její dny byly plné péče, smíchu a dětských hlasů. Ale kdesi hluboko v jejím nitru rostlo ještě něco jiného – tichá blízkost, pocit, že tento muž je jí bližší, než si kdy myslela.
Robert se tu čas od času zastavil – prý pracovně, prý náhodou. Přinesl knihy pro děti, květiny na stůl, novou hračku, malé gesto, ale vždy s myšlenkou.
Někdy, když se jejich oči setkaly, cítila, že se svět zastavil.
Jednoho večera někdo zaklepal na dveře. Anna otevřela – a ztuhla.
Tchyně stála na prahu.
– “Slyšel jsem, že žiješ s bohatým mužem,” řekl chladně.
Anna je bledá.
– Jak se opovažuješ…
– Můžu si dělat, co chci,” přerušila ji žena, “ten dům patřil mému synovi. Podala jsem žalobu k soudu.
Ta slova ji zasáhla jako nůž.
Za ní se však ozval klidný mužský hlas.
– Neobtěžujte se, slečno. Už jsem to vyřešil. Dům patří Anně. Jestli se ji ještě někdy pokusíte obtěžovat nebo se přiblížit k dětem – postarám se, aby vás zastavil zákon.
Tchyně zbledla.
– Hej, hej, hej, hej, hej, hej, hej!
– Muž, který brání ty, kdo si to zaslouží.
Otočila se a zmizela ve tmě.
Anna stála jako omráčená.
– Ty… jsi koupil ten dům?” zašeptala.
– Ne,” usmál se Robert, “jen jsem ho vrátil tomu, komu patří.
Po tváři jí stékaly slzy.
– Nevíme, jak da vida díky.
– Nemělo by. Prostě žij. Pro sebe. A pro ně.
Právě se chystal odejít, když se k němu vrhl Lucrezar a vrhl se mu po krku.
– Strýčku Roberte, zůstaneš s námi?
Muž mlčel. Naklonil se k dítěti a tiše řekl:
— Pokud to máma dovolí.
Anna se na ně podívala, na své dva syny a na muže, který jim vrátil světlo do života.
A on tiše odpověděl:
– Máma mi to dovolí.
O rok později to ve stejném domě vonělo koláčem a jablečným koláčem. Na dvoře pobíhaly děti a smály se, Robert jim četl pohádku a Anna seděla na lavičce a dívala se na ně se srdcem plným pokoje.
Někdy osud všechno zničí – jen aby to znovu postavil.
Ne ze strachu.
A z lásky.
