Todora si neuvědomila, kdy usnula.
Možná vsedě, s plenkou stále v rukou.
Probudil se, když první ranní paprsky pronikly závěsem a dopadly na stěnu.
Její domov byl tichý, tak tichý, jako by čas přestal dýchat.
Vstával pomalu, jako člověk, kterého tíží každý pohyb.
Postavil konvici na sporák, nalil si bylinkový čaj a posadil se.
Před očima se jí v páře objevil obraz dítěte – ty drobné ručičky, mokré řasy, bezmocné rty, které hledaly mléko.
A slova ze vzkazu jí nešla z hlavy: “Neopouštěj ho…”.
Celý den nenašel místo.
Snažila se uklízet, plést, rozptýlit se, ale každá nit ji přivedla zpátky tam – k těm malým očím.
Bylo to, jako by se na ni každý předmět v domě díval a šeptal si:
“Nech to být…”
A v hrudi ji něco tížilo jako kámen.
Když padla noc, už věděl, že to nevydrží.
Nemohl jen tak sedět.
Chtěl odejít. Aby ho navštívil.
Oblékl si svůj starý kabát, obul si zablácené boty a vyšel ven.
Vzduch byl cítit kouřem a vlhkostí.
Obloha byla stále modrá, ale na východě se začínalo vyjasňovat.
Vydal se pěšky k velké silnici.
Brzy vzdálené chu motor – stara kamion blíží.
Když zastavil vedle ní, Todora poznala řidiče – stejného, který ji vezl den předtím.
– Zase do města, teto Todoro?” usmál se.
– Puck, momche… vzal jsem si pár věcí.
– Po setmění?” Zavrtěl hlavou: “Nastup si, odvezu tě.
Cesta byla klidná.
Náklaďák poskakoval po výmolech, motor silně burácel a Todora se dívala z okna – pole, stromy, mlha.
V srdci jí leží jediné: “Vidět ho. Jen ho vidět.”
Když dorazil do sirotčince, dvůr byl ještě mokrý od rosy.
U brány ji zastavila mladá sestra.
– Kam jdeš?
— U dítěte… které jsem včera přinesl.
— Ne, to nejde. Procedura je ukončena.
– Prosím, jen na chvíli… – oči se jí zalily slzami.
– Zeptám se sestry Bogdany,” povzdechla si dívka a zmizela za dveřmi.
Po chvíli se vrátila starší žena s unavenou, ale milou tváří.
— Pojď dál, teto Todoro. Jen potichu, spí.
Vešli do velké místnosti s řadami houpacích křesel.
Okny dopadalo měkké světlo.
Na poslední posteli u kamen ležel on.
Ten malý.
Todora se zastavila na prahu, jako by se neodvažovala vykročit.
Pak se pomalu přiblížil, poklekl u postýlky a zašeptal:
– Alex…
Dítě se mírně pohnulo a otevřelo oči.
Modrá. Stejně jako její syn, kterého ztratila ve válce.
A když se jejich oči setkaly, něco v ní se zlomilo a zároveň probudilo.
Oči se jí zalily slzami, ale neplakala nahlas.
Seděla tam, držela jeho malou ruku a chvějícími se prsty ji hladila.
– “Synu…” vydechla sotva slyšitelně.
Když se sestra Bogdana vrátila, Todora stále klečela.
– “Nemohu tě tu nechat, sestro, musíš jít,” řekla žena tiše.
Todora vstala a otočila se:
– Nech mě pracovat. Budu mýt, budu mýt, budu uklízet. Nechci plat. Jen být poblíž.
Sestra se na ni dlouze podívala.
– Dobře. Potřebujeme lidi, jako jste vy. Zůstaň.
Od té doby žije Todora v sirotčinci.
Od sutrin do večera no spirashe – peralnya, gotvene, detsa, noise, smyah, crying.
Vsichki i obibichaha.
Pro všechny byla jen “teta Todora”.
A pro jedno dítě — byla to víc než dost.
Nedával to najevo, ale každý večer, když se procházel po pokojích, se o něco déle zastavil u Alexovy postele.
Skláněla se, líbala ho na čelo a šeptala:
– Spi, mami… Jsem tady.
Minulý rok.
Dítě vyrostlo, už chodilo.
Všemu se smál a jeho ruce neustále hledaly ty její.
Jednoho dne ji zavolala sestra Bogdana.
Na jejím stole ležely papíry.
– Ze Sofie přijela rodina – dobří lidé, bez dětí. Chtějí adoptovat Alexe.
V místnosti bylo ticho.
Todora neřekla ani slovo.
Jako by se jí v hrudi něco zlomilo.
– Je to tak nejlepší, teto Todoro. Bude tam domov, bude tam budoucnost.
– “Já vím…” odpověděl tiše.
Po několika dnech přišla mladá rodina.
Žena – s jemným pohledem, muž – vysoký, klidný.
Když dítě uviděli, žena se rozplakala.
– To je ale poklad! Bude se jmenovat Andrej.
Muž je oba objal.
Todora stála v rohu a držela si zástěru.
Alex se na ni podíval, natáhl k ní ruce a zasmál se.
Naposledy ho vzala do náruče, políbila ho na čelo a odevzdala ho ženě do náruče.
Nikdo si nevšiml, jak na deku ukápla slza.
Když se za nimi zavřela brána, vyšla Todora na nádvoří a posadila se na lavičku pod lípou.
Slunce zapadalo, vzduch voněl čerstvým prádlem.
– Ať je živý a zdravý,” zašeptala, “ať má lásku. To je důležité.
Sestra Bogdana přišla a položila jí ruku na rameno.
– Máš dobré srdce, ženo. Bůh ti odplatí za dobro, které jsi vykonala.
Uplynula léta.
Do sirotčince děti přicházely a odcházely, ale Todora zůstala.
Zbělela, potila se, ale oči jí stále zářily.
Jednoho letního večera přišel na dvůr pošťák s dopisem.
– Lelio Todoro! Dopis pro tebe!
Na obálce bylo dětským písmem napsáno:
“Tetě Todoře od Andrewa.”
Uvnitř byla kresba: dům, slunce a žena držící za ruku malého chlapce.
Vedle něj byl přilepený malý olověný křížek, stejný, jaký Todora našla ten večer ve své plence.
Posadila se na lavičku, zvedla křížek k hrudi a rozplakala se – tiše, čistě, ne bolestí, ale vděčností.
Její slzy byly jako déšť po dlouhém suchu.
Když nebe zahučelo a ozvali se první cvrčci, Todora si myslela, že po cestě k domovu kráčí mladý muž.
Modré oči, úsměv jako slunce.
Zastavil se a zvedl ruku, jako by ji chtěl pozdravit.
Todora se usmála.
Její srdce se naplnilo pokojem.
Teď už věděla: pravá matka není ta, která rodí, ale ta, která miluje.
Nikdy nezemřeš.
