Déšť se lil jako záclona ze stříbrných nitek. Voda stříkala na rozbahněnou silnici, na střechy, na tváře lidí shromážděných na našem dvorku. Všichni se otupěle dívali na podivného muže, který klečel přede mnou.
Kolena mi změkla, v hrudi mi bušila šílená bouře. Martin mi sevřel ruku tak silně, až se mu nehty zaryly do kůže.
– Mamo… koi e? – šeptané.
Muž vzhlédl. Jeho hlas byl chraplavý, přerývaný, téměř šeptal:
— Marie…
Svět přestal existovat. Déšť, hlasy, hluk vesnice zmizely. Slyšel jsem jen tlukot svého srdce.
Poglednah go – a čas se srina.
Beshe hračka.
Muž, kterého jsem milovala.
Muž, na kterého jsem čekal.
Muž, o kterém jsem si myslel, že je mrtvý.
– “To nemůžeš být ty…” zamumlal jsem a o krok ustoupil, “Ty… jsi zmizel…
Pomalu vstal a opřel se o kapotu auta, jako by ho už opouštěly síly. Vlasy měl matné, oči unavené, ale bylo v nich stejné teplo, stejná bolest, jakou jsem si pamatoval.
„Odpusť mi, Marie,“ řekl tiše, sotva slyšitelně. „Za všechno… odpusť mi.“
Zasmála jsem se – krátce, nervózně, skoro jako pláč.
– “Po deseti letech mlčení? Kde jsi byl, když jsem rodila sama? Kde jsi byl, když mě prstovali a házeli mi sračky na dveře? Když se tvůj syn každou noc ptal: “Proč nemám tatínka?” Kde jsi tehdy byl?!
Slova vystřelila jako nože. Stál na místě, v dešti, ani se nehnul, jen oči se mu leskly slzami. Pak udělal krok vpřed.
– Nebyl jsem… protože mě zavřel,” řekl hluše, “můj otec.
Zírala jsem na něj ohromeně, neschopná vyřknout jediné slovo.
– Když jsem se ten večer vrátila domů, abych mu o nás řekla,” začala, “přiznala jsem mu všechno: že tě miluji, že čekáš dítě. On se zbláznil. Řekl, že jsem zneuctila rodinu, že nedovolí, aby do jeho rodiny vstoupila ‘selka’.
Ráno mě jeho lidé chytili, zavřeli do zámku a pak mě poslali do zahraničí – údajně na služební cestu. Vzali mi telefon, doklady, všechno. Byl jsem jako vězeň ve zlaté kleci.
Teprve když zemřel, mohl jsem se vrátit.
Stál jsem v dešti a třásl se. Moje slzy se mísily s kapkami. Bylo v nich něco skutečného – bolest, vyčerpání, vina. A i když jsem nechtěla, někde hluboko ve mně začalo probleskovat teplo.
– “Napsal jsem vám desítky dopisů,” pokračoval, “desítky dopisů. Žádný k vám nedorazil. Psali mi, že jsi ženatý, že jsi na mě zapomněl.
Ale pak jsem pochopil pravdu – že jsi zůstala tady. Sama. S naším synem.
Jeho pohled spočinul na Martinovi.
„To je on, že?“ zašeptala.
Martin se ke mně přitiskl, nejistý, vystrašený.
„Mami, kdo je to?“ zeptal se tiše.
Klekla jsem si vedle něj a položila mu ruku na rameno.
– “Synu,” řekl jsem pomalu, “tohle je tvůj otec.
Chlapec se zarazil, jako by si nebyl jistý, že slyší správně.
Muž před ním poklekl a sundal si ze zápěstí staré, ale drahé hodinky se zlatým kroužkem.
– Tyhle hodinky jsem měl u sebe, když jsem věděl, že se narodíš,” řekl, “přísahal jsem, že ti je dám, když jsem tě poprvé uviděl.
Martin vzal hodinky oběma rukama, opatrně, jako poklad. Pak se na něj podívala – a náhle, bez varování, se mu vrhla do náruče.
Muž ho silně stiskl, ruce se mu třásly.
Stála jsem, dívala se a nedokázala zadržet slzy.
– Chakah te, – zašeptal. – Vseki den.
Přiblížil se nesměle.
– “Odpusťte starému bláznovi. Byl jsem špatný.
– To je v pořádku, babi Stankeová,” odpověděla jsem s úsměvem.
Martin běhal po dvoře s drakem, Ivan nesl košík jablek.
Seděla jsem na verandě a dívala se na dům – čistý, světlý, plný smíchu.
Tam, kde jsem kdysi plakala samotou, teď zněl život.
Večer, když slunce zapadalo za závoru, jsme seděli všichni tři.
Martin spal s hlavou v mém klíně. Ivan mě držel kolem ramen.
– “Nechápu, jak jsi to mohla vydržet,” zašeptal.
– “Když milujete, nevzdáváte se.
Vzal mě za ruku a políbil ji.
– Už nikdy nebudeš sám,” řekl.
Slunce zbarvilo oblohu do zlatova. Vítr pohupoval stromy a odněkud jsme slyšeli smích našeho syna.
Díval jsem se na ně, na otce a syna, a cítil jsem, že můj domov je konečně plný.
Vesnice, která mě kdysi ponižovala, teď pokorně mlčela.
Protože pravda se vždycky vrátí. A láska… ta jen čeká. A vždycky si najde cestu zpět.
