Světlana stála na prahu s klíči v ruce a poprvé po letech pocítila vnitřní klid. Ne strach, ne pocit viny – ale chladné, jasné odhodlání.
– Změnila jsem názor, Irino Arnoldovno. Už tři roky tu žiješ zadarmo. Ode dneška to končí.
– Svetochke… o čem to mluvíš, milé dítě? Kam mám jít? Jsem tvá příbuzná!” zašeptala žena a hlas se jí chvěl.
– “Můj příbuzný je ten, kdo si mě váží,” řekla Světlana klidně, “ne ten, kdo mě nazývá línou.
Tchyně se pokusila usmát, ale v očích se jí překvapeně zablesklo.
– Mluví s vámi Elijah? Je mladý, zbrklý, řekl to bez přemýšlení… Nevšímej si ho, Světlanko!
– Ne, Irino. Jen zopakoval, co mu už léta našeptáváš – Světlanin hlas ztvrdl -, že “nepracuji”, že “žiji na jeho zádech”, že “jsem se rozmazlila”. Víš, jak je to směšné?
Irina zbělela v obličeji.
— Já… já jsem jen chtěl, abyste se měli dobře…
– Světlana mírně povytáhla obočí: “Odteď už budeš v pořádku. Jen – v jiném domově.
Když se Eliáš večer vrátil domů, bylo v bytě ticho.
Na stole na něj čekala večeře, pečlivě přikrytá utěrkou, a vedle ní list papíru.
“Když chceš, abych pracoval – šel jsem do práce.
Byt na Sluneční ulici je pronajatý.
Máma může přijít bydlet k tobě.
Klíč je v politice.”
Elijah si vzkaz přečetl jednou a pak ještě dvakrát. Nemohl tomu uvěřit.
– Co je to za nesmysl…” zamumlala a už vytáčela matčino číslo.
– Mami? Jsi doma?
– Domů?!” křičela Irina do sluchátka. Ona se úplně zbláznila! Řekla mi, ať si sbalím věci, a za půl hodiny přišel nějaký muž se smlouvou – noví nájemníci!
– Počkat… jak to?! Opravdu si ten byt pronajala?
– Samozřejmě! Mám svědky!
– Nehýbej se, odcházím!
Elijah se vloupal do Sunnyho domu. Vzduch byl ještě cítit včerejším borščem, ale na chodbě už stály krabice a kufry.
V obývacím pokoji stál mladý pár, chlapec s brýlemi a dívka s měděně rudými vlasy, která držela kočku.
– Promiňte, kdo jste?” zeptal se mladík klidně.
Ilias otevřel ústa, ale nedokázal vydat ani hlásku.
Vytáhl telefon a zavolal Světlaně.
– Co jsi to sakra udělala?!” zasyčel, když se zvedla, “Prozradila jsi byt, kde bydlela moje matka?!
– Ano,” odpověděla klidně, “líné dívky si také musí vydělávat peníze, že?
– Nedělej si legraci!” vykřikl Eliáš.
– S vámi. Ty jsi ten muž, že? Hlava rodiny. Dokaž to.
– Svatá prostoto…” hlas se mu zachvěl, “Nemyslíš, že to přehání? Jsme přece rodina.
Zasmála se – tiše, ale bez kapky tepla.
– Rodina? Když jsem pracovala do úmoru, byla jsem vaše služebná. Když jsem přestala, zlenivěla jsem. Teď jsem jen sama sebou.
– A jak vládnete? – Jsi zoufalý.
– Budu pracovat. Ale za sebe. Ne pro tebe.
Uplynul měsíc.
Světlana si pronajala malou kancelář v centru města a začala se věnovat interiérovému designu, který ji vždycky bavil, ale stále ho odkládala.
První klienti přišli přes kamaráda, pak přes doporučení. Práce začala.
Ráno se probudila s úsměvem. Poprvé měla pocit, že žije svůj vlastní, skutečný život.
A Ilija…
Zpočátku se s ní snažil “domluvit”. Posílal zprávy, volal, vyhrožoval, pak prosil. Pak si začal kamarádům stěžovat, že se “jeho žena zbláznila a vyhodila jeho matku”.
Ale postupně to ustávalo.
Jeho matka s ním žila v malém pronajatém bytě s jednou ložnicí. Peníze nestačily. A v práci se Elijah náhle ocitl nadbytečný – byl propuštěn.
Jednoho sobotního odpoledne se odvážil zaklepat na Světlaniny dveře.
Zevnitř se ozval smích a mužský hlas.
Když se dveře otevřely, Eliáš ztuhl.
Stála tam Světlana – klidná, krásná, vedle ní vysoký elegantní muž s kyticí květin.
– Eliáši?” zeptala se překvapeně, “Co tady děláš?
Dlouho mlčel.
– Iskach… promluvme si. Možná to můžeme napravit.
Světlana se na něj vážně podívala a pak si povzdechla.
– Eliáši, léta jsem se ti snažil vyhovět. Teď jsem konečně šťastný. A víš co? Děkuji ti. Nebýt toho slova – “líný” – nikdy bych se neprobudil.
Jemně se usmál. V jejích očích nebyla žádná zloba – jen klid.
– Přeji ti všechno nejlepší, Elijahu. A tvé matce také.
Dveře se pomalu zavřely.
Eliáš byl na schodišti sám. Jeho pohled spočinul na ceduli u dveří:
“Váš domov – nemovitost.”
Zevnitř se ozval tichý smích.
A pak si Světlana uvědomila: ten dům nebyl byt, ani hypotéka, ani jméno rodiny na zvonku.
Domov je místo, kde můžete klidně dýchat.
A tozi dom veche beshe nein.
