Věznice Blackridge byla známá přísnou disciplínou a přísným dohledem. Každý kout byl monitorován, každý pohyb zaznamenán. Takže když si vězeň č. 241-Mara Jennings stěžoval na nevolnost, nikdo netušil nic neobvyklého. Teprve když Eleanor, hlavní lékařka věznice, přezkoumala laboratorní zprávu, zamrazilo ji.
Těhotná.
Dvakrát překontrolovala papíry. Nebylo to možné. Vězni v Blackridge neměli žádný fyzický kontakt s mužským personálem. Dokonce i dozorci byli po incidentu, který před lety vedl k celostátním reformám, samé ženy.
Eleanor okamžitě zavolala do své kanceláře ředitelku věznice Claru Westonovou. Clara, přísná, ale spravedlivá správkyně, se při pohledu na zprávu zamračila. “Říkáte, že je těhotná? Tady? Uvnitř tohoto zařízení?”
“To říká test,” odpověděla Eleanor tiše. “Ale biologicky by to nemělo být možné.”
Druhý den ráno se to rozkřiklo mezi zaměstnanci a pak i mezi vězni. A než Eleanor stačila dokončit Mařin kontrolní test, přišly další dvě ženy se stejnými příznaky. Oba testy byly pozitivní.
Chodby zaplnil šepot. Někteří vězni tvrdili, že se stal zázrak. Jiní obviňovali dozorce z týrání. Clara, rozzuřená těmito spekulacemi, nařídila úplné interní vyšetřování. Byly zkontrolovány kamery. Prověřovaly se záznamy návštěvníků. Prověřil se každý centimetr bezpečnostního systému zařízení. Nic – žádné narušení, žádné neoprávněné vstupy, žádné mezery v záznamech.
A přesto o týden později otěhotněla i čtvrtá spoluvězeňkyně – Joanna Milesová.
Tehdy se dostavila panika. Clara svolala mimořádnou schůzku s vyššími důstojníky. “Buď se někdo vloupal do vězení,” procedila skrz zaťaté zuby, “nebo se nám něco děje přímo před nosem.”
Mezi vězni rostlo napětí. Šířily se fámy. Někteří ukazovali prstem na údržbáře, jiní si šuškali o mužích-lékařích, kteří se vkradli dovnitř. Eleanor, která pracovala ve věznicích patnáct let, nemohla spát. Nic z toho nedávalo smysl.
Až jednou večer, když šla kolem dvora, uviděla něco zvláštního. U vzdálené zdi dvora pro cvičení byl slabý flek půdy – čerstvě narušený.
Poklekla, přejela po něm rukou a pod povrchem ucítila cosi dutého. Zrychlil se jí tep.
Eleanor zavolala pro baterku a strážného. Společně kopali o několik centimetrů hlouběji.
A pak to uviděli.
Malý dřevěný panel – uvolněný, nedávno přemístěný. Pod ním tmavý tunel vedoucí do země..
Vzduch kolem ní jako by zhoustl. Podívala se na strážného a vytřeštila oči.
“Sežeňte správce,” zašeptala. “Hned.”
Za úsvitu byl celý dvůr uzavřen. Nález uvedl věznici do chaosu. Clara Westonová dorazila s celým bezpečnostním týmem, tvář měla bledou, ale vyrovnanou. “Uzavřete perimetr,” nařídila. “Nikdo nevstoupí ani neodejde, dokud nezjistíme, kam to vede.”
Vyšetřovatelé vlezli do tunelu – úzkého, vlhkého a hrubě vyztuženého dřevěnými trámy. Chodba se táhla daleko za vnější stěnu. Po třiceti metrech se rozdělila na dvě menší větve, z nichž jedna vedla k opuštěné kůlně, která hraničila s mužskou věznicí s minimální ostrahou hned za polem.
“Dobrý bože,” zamumlala Clara. “Je to spojeno s Ridgeview – mužským zařízením.”
Toto spojení všechno změnilo. Znamenalo to, že těhotenství nebyla výsledkem nějakého nevysvětlitelného jevu, ale měsíčního tajného kontaktu mezi vězni dvou různých věznic.
Při dalším průzkumu týmy našly důkazy o provizorních shromážděních – malé deky, pohozené obaly od jídla a dokonce i několik šperků, které si vězni vyměňovali. Někdo tuto chodbu udržoval po dlouhou dobu.
Eleanor pocítila směs úlevy a nedůvěry. Nemožné mělo konečně racionální vysvětlení – ale přesto to bylo děsivé. “Ať už to udělal kdokoli, riskoval všechno,” řekla tiše.
Toho odpoledne Clara a vyšetřovatelé vyslýchali vězně jednoho po druhém. Většina z nich popřela, že by něco věděla. Ale pak se jedna žena -Louise Parkerová, tichá vězeňkyně odpykávající si trest za podvod – rozplakala.
“Takhle se to nemělo stát,” přiznala. “Chtěli jsme se prostě zase cítit jako lidé. Někteří strážní to věděli. Dívali se jinam. Muži chodili tunelem každých pár týdnů… Nebylo to všechno vynucené. Někteří z nás s tím souhlasili.”
Claře ztuhla krev v žilách. “Chceš mi říct, že se na tom podílel můj vlastní personál?”
Louise přikývla. “Dva strážní to pomohli zakrýt. Mysleli si, že nám prokazují laskavost.”
Do večera byly zadrženy dvě strážkyně, aby byly vyslechnuty. Obě se přiznaly, že tunel objevily už před několika měsíci, ale ze strachu z reakce mlčely. “Nikomu neubližovaly,” řekla jedna z nich se slzami v očích. “Myslely jsme si, že je to neškodné.”
Důsledky však nebyly nijak neškodné. Skandál se o dva dny později dostal na veřejnost a dostal se na titulní stránky celostátních novin.
Eleanor si povzdechla. “Pořád jsou to lidé, Claro. Všichni tam – personál, vězni – jen zoufale hledali spojení. Ale překročilo to hranici, kterou nelze ignorovat.” “To je pravda.
Venku se shromáždily zpravodajské vozy a blesky fotoaparátů, zatímco úředníci odváděli těhotné vězeňkyně do čekajících dodávek. Mezi nimi byla i Mara, která si ochranitelsky držela břicho. Zachytila Eleanořin pohled a zašeptala: “Děkuji.”
Ta slova zasáhla Eleanor víc, než čekala. Protože za vším tím skandálem a pobouřením pochopila něco, co žádný titulek nikdy neotiskne: uvnitř těch zdí, kde hnije osamělost a lítost, může ještě stále zakořenit zakázaná lidskost.
O několik měsíců později byly ve všech federálních věznicích zavedeny nové bezpečnostní protokoly. Tunel byl natrvalo uzavřen a obě instituce byly od základu přestavěny. Eleanor však nikdy nezapomněla na den, kdy našla ten kousek narušené půdy – na okamžik, který změnil jedno nemožné těhotenství v rozvrat celého systému.
A přestože bylo spravedlnosti učiněno zadost, její část věděla, že pravda je hlubší než samotný tunel.
Nešlo jen o to, jak se to stalo.
Jednalo se o proč.
