Motorkáři se vrhli do rozbouřené vody, aby zachránili 23 dětí z mateřské školy, zatímco jejich učitelka stála zmrzlá na střeše a křičela, že všichni zemřou.
Školní autobus se rychle potápěl, voda už sahala až k oknům a tihle motorkáři v kůži byli jediní, kteří neváhali, když všichni ostatní natáčeli svými telefony.
Z mostu jsem sledoval, jak ten největší a nejpotetovanější z nich prorazil nouzový východ holými pěstmi, po rukou mu tekla krev, zatímco jeho bratři tvořili lidský řetěz skrz hnědou vodu, která si už vyžádala tři auta.
“Nedotýkejte se mých studentů!” křikl na ně učitel. “Volala jsem policii! Skuteční hrdinové přicházejí!”
Ale skuteční hrdinové už tam byli, jejich nášivky Hells Angels byly promočené a těžké, jejich motorky opuštěné na dálnici, jak bojovali s časem a proudem, aby se dostali k těm dětem uvězněným v té žluté smrtelné pasti.
Voda stoupala každých třicet vteřin o centimetr. Křik dětí byl slyšet i přes hukot povodně.
A tehdy pětiletá Mia přitiskla svou drobnou tvářičku na okno a vykřikla slova, která přiměla každého motorkáře skočit do něčeho, co vypadalo jako jistá smrt:
“Můj bratr je pod vodou! Neumí plavat! Už se nehýbe!”
Tank se vrhl rozbitým oknem do zaplaveného autobusu. Už se nevrátil. Autobus se začal převracet a strhl s sebou i jeho a dítě.Bezpečnostní výrobky pro dětiVýbava na motorku.
To, co se stalo potom, je důvodem, proč dvacet tři rodin vděčí za životy svých dětí nejobávanějšímu motorkářskému klubu v Americe a proč už nikdy nebudu nikoho soudit podle záplat.
Jel jsem domů z práce, když se obloha otevřela tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděl. Později meteorologická služba oznámila, že během dvou hodin napršelo dvacet centimetrů. Taková bouřka se stane jednou za sto let.
Dálnice se změnila v řeku tak rychle, že auta nestačila sjet. Podařilo se mi dostat svůj vůz na most právě ve chvíli, kdy voda začala stoupat, a v tu chvíli jsem to uviděl – školní autobus plný předškoláků ze základní školy Riverside, který byl smeten ze silnice, zapřen o betonovou bariéru, ale nebezpečně se nakláněl, jak voda stoupala.
Učitelka, slečna Petersonová, vylezla střešním poklopem, stála nahoře a zběsile mávala. Ale pro děti se nevracela. Jen tam stála a křičela do telefonu.
Tehdy přijely motocykly.
Asi patnáct Pekelných andělů, které bouře zastihla stejně jako všechny ostatní. Zastavili za rostoucí řadou zastavených aut a beze slova spatřili to, co všichni ostatní – autobus plný dětí, který se měl stát hrobem. Přípravky pro bezpečnost dětíPrůvodci na cesty na motorce.
Ten, kterému říkali Tank, byl ve vodě první. Měřil metr osmdesát, vážil nejspíš tři sta kilo a byl potetovaný tak, že by většina lidí přešla na druhou stranu ulice. Bez váhání se vrhl z mostu, patnáctimetrový pád do rozbouřené povodňové vody.
“Ne!” Slečna Petersonová vykřikla. “Držte se od nich dál! Nemáte k tomu oprávnění! Přijedou hasiči!”
Tank už byl u autobusu, proud se ho snažil strhnout. Voda už byla dětem na hrudi. Některé z těch menších se držely za hlavu a lapaly po dechu. Bezpečnostní výbava na motorku.
“Otevři ty zasraný dveře!” Tank zařval na učitele.
“Nemám klíče!” křikla na něj. “Měl je řidič!”
Řidič nebyl nikde k vidění. Později se zjistilo, že utekl při prvním náznaku povodně a nechal děti zamčené uvnitř.
Tank neztrácel čas dohadováním. Doplaval k zadní části autobusu a začal bušit do nouzového východu. Bezpečnostní sklo je navrženo tak, aby se nerozbilo, a já jsem sledoval, jak se jeho ruce mění v syrové maso, když do něj znovu a znovu bušil.
Další motorkáři se přidali. Diesel. Spider. Boty. Jména, která by rodiče z předměstí přinutila sevřít peněženky, ale oni tvořili lidský řetěz a bojovali s proudem, který je chtěl všechny strhnout po proudu.
Uvnitř autobusu děti vylézaly na svá sedadla. Ti nejmenší plakali. Některé se modlily – pětileté děti se modlily, jako to viděly ve filmech, se sepjatýma rukama a zavřenýma očima.
Tehdy Mia vykřikla o svém bratrovi.
Tříletý Marcus v tom autobuse neměl být. Později se zjistilo, že ho Mia propašovala dovnitř, protože jejich máma měla dvě zaměstnání a nemohla si dovolit školku. Seděl na podlaze mezi sedadly, když přišla voda.
Teď byl pod vodou. Úplně pod vodou.
“Byl jsem učitel. Měla jsem ty děti chránit. Ale když přišla ta chvíle, ztuhla jsem. Dovolila jsem, aby mé předsudky a strach převážily nad mou povinností.
Hells Angels neváhali. Nehleděli na odpovědnost, protokol ani správné postupy. Viděli topící se děti a jednali.
Jsou to hrdinové. Já jsem varovný příběh o tom, co se stane, když se necháme zaslepit předsudky k lidskosti.”
Na fotografii z toho dne – která se stala celosvětově rozšířenou – je vidět, jak Tank drží Marcuse a stojí v záplavové vodě, oba jsou promočení, Tankova krev se mísí s bahnitou vodou, jeho vesta Hells Angels je zničená a ve tváři se mu zračí vyčerpání a úleva.
Stal se obrazem, který změnil pohled národa na motorkáře. Ne jako hrozbu, ale jako ty, kteří se vrhají do akce, když se ostatní jen dívají.
Protože přesně to udělali. Když voda stoupla a smrt si přišla pro třiadvacet dětí z mateřské školy, Hells Angels odpověděli.
A smrt prohrála.
