Mami, to je ta paní s červy.
Ta slova pronikla do hovoru propagačního večírku jako siréna. Ztuhla jsem, svírala drobnou ruku své čtyřleté dcery Miry a modlila se, aby to nikdo neslyšel. Ale slyšeli. Několik okolních hostů se otočilo a zvědavost se jim zračila ve tvářích.
Rychle jsem se přikrčila. „Zlatíčko, co tím myslíš?“
Mira ukázala upřímně prstem přes přeplněnou místnost: „Támhle. Tamta paní. Ta s těmi červenými červy v posteli.“
Žaludek se mi sevřel. Oči mi sklouzly po ženě u baru – Nora, kolegyně z účtárny, příliš se smála, v černých šatech zářila. Byla tím, čím jsem dnes večer nebyla: odvážná, okouzlující, volná.
Theo stál na druhé straně místnosti, vyhříval se v záři svého povýšení, a přesto tu byla moje dcera, ukazovala na jinou ženu a mluvila o tajemství, která by neměla znát.
„Červi?“ zopakovala jsem, snažila se to odmítnout jako dětský nesmysl.
„Ano,“ řekla Mira sebevědomě. „Červené. Na její posteli. Táta říkal, že ti to nemám říkat, protože bys byla naštvaná.“
Podlaha pode mnou jako by se propadla. Sevřela jsem úsměv, omluvila se z konverzace a odvedla Thea do chodby šatny.
„Říká, že jsi ji vzal k Noře domů,“ zasyčela jsem.
Theo překvapeně mrkl. „Cože? Teď ne, Emmo. Tohle je moje noc.“
„Odpověz mi,“ požádala jsem.
Nervózně se zasmál. „Musela to špatně pochopit. Nora jednou nechala doma nějaké složky, vyzvedl jsem je s Mirou. Viděla natáčky a myslela si, že jsou to červi. To je všechno.“
„Tak proč,“ pomalu, hlas se mi chvěl, „jsi jí řekl, aby to přede mnou tajila?“
Theova tvář potemněla, jeho sebejistá fasáda popraskala. V tichu, které následovalo, jsem poznala pravdu.
Večírek pokračoval, hudba a smích zněly slabě. V chodbě se však zhroutilo všechno, co jsem si myslela o manželství.
Cesta domů byla dusivá. Mira usnula vzadu, netušíce bouři mezi námi. Dívala jsem se z okna, bojovala se slzami, zatímco Theo bubnoval prsty na volant a předstíral, že se nic nestalo.
Po uložení Miry do postele jsem ho zahnala do kuchyně. „Už žádné hry. Byl jsi u ní doma?“
Theo těžce povzdechl a uvolnil kravatu. „Emmo, tak to nebylo. Překrucuješ to.“
„Lhal jsi naší dceři. Řekl jí, aby přede mnou něco tajila. Neříkej mi, že přeháním.“
Protřel si spánky. „Nechtěl jsem drama. Vždycky jsi podezřívavá. Nora je jen kolegyně, nic víc.“
Slova byla prázdná. Po sedmi letech manželství jsem věděla, kdy lže. Nekřičela jsem. Nedělala scénu. Jen jsem nechala ticho viset jako ostří. „Chci pravdu.“
Vyhýbal se mému pohledu, mumlal výmluvy. Nakonec odešel a zanechal mě stát v kuchyni s Miřinými nevinnými slovy: „Táta říkal, abych ti to neříkala…“
Tu noc jsem téměř nespala. Přehrávala jsem si všechny nenápadné znaky: probdělé noci, tiché telefonáty, dlouhé pohledy na večírcích. Dokonalé manželství se hroutilo, zatímco já věřila, že je pevné.
Druhý den, zatímco se Theo sprchoval, jsem otevřela jeho notebook. Našla jsem Nořino číslo. Při psaní zprávy se mi třásly ruce: „Ahoj, tady Emma. Pomáhám organizovat firemní večírek. Nechceš zajít na kafe a probrat seznam hostů?“
Odpověď přišla za pět minut: „Jistě! Kdy?“
O dva dny později jsem seděla naproti ní v tiché kavárně. Nora byla bezchybná, úsměv klidný. Když jsem zmínila Miřina slova, jen si zamíchala latté: „Říkala jsem si, kdy na to přijdeš. Theo říkal, že to nebude trvat dlouho. Jakmile odejdeš, můžeme se přestat schovávat.“
Stáhlo se mi hrdlo. „Takže ti nevadí být tou druhou?“
Chladně se usmála. „Nevadí mi, že jsem vyvolená – nakonec.“
To byla odpověď, kterou jsem potřebovala.
Vstala jsem a nechala za sebou napůl vypitou kávu. „Pak je tvůj.“
Od té chvíle jsem získala pravdu, svobodu a možnost vychovávat Miru v domově bez lží.
