Sáško zasyčel: „Prosil jsem tě, abys nechodila!“, ale Svitlana jen jemně odstrčila jeho ruku, která se ji snažila odtáhnout. V sále nastalo ticho. Hosté zadrželi dech – někteří šokovaní, jiní zvědaví.
„Synu,“ řekla hlasitě a sáhla po mikrofonu stojícím na stole. „Nepřišla jsem tě zahanbit. Přišla jsem se s tebou rozloučit.“
Její hlas byl klidný, ale každé slovo neslo váhu let obětí.
„Pamatuješ si, jak ti bylo pět let a rozbil sis koleno na dvoře? Běžela jsem k tobě bosá, protože jsem ani nestačila obout boty. A ty jsi plakal a říkal, že ‚maminka to vždycky spraví‘. A já to spravovala. Tvoje rány, tvoje zklamání, tvoje chyby. Ale dnes jsem pochopila, že to nespravím.“
Sáško stál jako paralyzovaný. Jeho nová žena, elegantní v bílých šatech, se natáhla po jeho ruce, ale on ani nereagoval.
„Prodala jsem poslední šperky, abych ti mohla koupit ten tablet. Pracovala jsem po nocích, abys měl nový batoh. Nejedla jsem obědy, abys mohl mít dvojitou porci. A ty jsi mě nazval ‚žebračkou‘. Víš, co je nejhorší? Že jsi za všechny ty roky ani nepostřehl, že jsem taky měla hlad.“
V davu někdo hlasitě povzdechl. Jeden muž odvrátil pohled a starší žena si otřela slzu.
„Nepřišla jsem se omlouvat. Přišla jsem ti ukázat, že od dnešního dne už nebudu tvým stínem. Tuhle šaty jsem si koupila za peníze, které jsem šetřila na tvůj další ‚černý den‘. Dnes můj černý den skončil.“
Rozhlédla se po místnosti a zastavila pohled na tvářích cizích lidí, kteří se najednou stali svědky jejího nejintimnějšího vzpoury.
„Přeji vám štěstí. Opravdu. Ale prosím, Sasko, nehledej mě, až tě zklame. Nebude ti volat, až ti dojdou peníze. Protože já odcházím tam, kde budu konečně důležitější než tvá hanba.“
Položila mikrofon. Vteřinu nikdo nic neřekl. A pak…
Nečekaný potlesk
Nejprve tichý, od servírky, která stála ve dveřích. Pak se přidal starší pán v obleku. Nakonec celý sál – pomalu, nejistě, ale přesto. Dokonce i Sashina tchyně tleskala diskrétně a dívala se na svou snachu s náhlou pochybností.
Svitlana nečekala na reakci syna. Vzala kabelku a odešla, zanechávajíc za sebou ticho, které najednou znělo hlasitěji než všechny hádky světa.
Epilog: O dva roky později
Sáško stál před dveřmi starého paneláku a v ruce držel obálku. Uvnitř byly fotografie – on jako dítě, ona v pozadí, vždy vybledlá, vždy ve stínu.
„Mami…“ zašeptal, ale dveře otevřela cizí žena.
„Paní Svitlana? Odstěhovala se před rokem. Prý si otevřela malý obchod s látkami u moře. Říkali, že… se teď často směje.“
Zavřel oči. Vítr pohnul papírkem v jeho ruce – starou poznámkou, na kterou kdysi napsala: „Sašenko, večeře je v ledničce. Miluju tě.“
Tentokrát to byl on, kdo cítil, jak mu srdcem probodává nůž, něco, co už nikdy nebude možné napravit.
