Martyna celý večer podezřívavě sledovala Annu Marii. Dívala se, jak její tchyně pobíhá po kuchyni, vytahuje starý, zažloutlý, provázkem svázaný zápisník a listuje stránkami posetými skvrnami od mouky. „Recepty… Skvělé. Ta žena si opravdu myslí, že nás zachrání svými koláči,“ pomyslela si ironicky, pak se vrátila k notebooku a napsala další e-maily investorovi, který už týden neodpovídal.
Následujícího rána byl dům plný vůně dortů, marmelády a čerstvě upečeného chleba. Anna Maria vstala za úsvitu, hnětla těsto, pekla, nalévala marmeládu do sklenic, pečlivě je označovala a balila do jednoduchých krabiček svázaných provázkem.
„Mami, co to děláš?“ zeptal se překvapeně Łukasz.
„To, co umím nejlépe,“ odpověděla klidně. „Když lidé prožívají těžké časy, je třeba jim připomenout, že stále existuje něco, co připomíná vůni domova.“
Martyna se zasmála.
„Jasně, jasně. Trocha vůně a finanční problémy se vyřeší samy.“
Anna Maria neodpověděla. Vzala několik krabic, oblékla si starý kabát a odešla z domu.
„Kam jde?“ zeptal se Łukasz.
„Asi na trh,“ zamumlala Martyna.
„Možná prodávat své dorty.“
Večer se vrátila unavená, ale klidná. Položila tašku na stůl – uvnitř bylo několik zmačkaných bankovek.
„Dneska to šlo dobře,“ řekla prostě.
„Dobře?“ Martyna zvedla obočí. „Vážně si myslíš, že z toho může být byznys?“
Ale druhý den Anna Maria znovu odešla. A pak znovu. Po týdnu začala přinášet objednávky: kavárna v centru města chtěla její dorty, květinářství na trhu chtělo marmeládu, malý obchod si objednal deset táců ořechových dortů.
Martyna si všimla něčeho zvláštního: všichni, kdo s Annou Marií mluvili, se usmívali. Oslovovali ji „miláčku“ a pomáhali jí nosit tašky. Anna Maria do každé krabice vložila malý lístek:
„Vlastnoručně vyrobeno. S láskou.“
O týden později zazvonil telefon – ale ne kvůli Martynině kampani. Zákazníci se zajímali o „domácí koláče Anny Marie“. V místních novinách se objevila fotografie starší dámy, která stála u malého stánku před jejich obchodem. Pod fotkou byl nápis: „Chuť domova, která spojuje lidi.“
Łukasz se na ni nevěřícně díval.
„Mami… ty jsi opravdu přivedla zákazníky zpět.“
„Já ne,“ usmála se jemně. „Jen jsem jim připomněla, že upřímnost a jednoduchost jsou stále cenné.“
Martyna mlčela. Dívala se na starou paní, jak hněte těsto, povídá si s lidmi, směje se. A když první velká objednávka z kavárny přinesla zisk, Martyna zašeptala:
„Nemůžu uvěřit… opravdu jsi to dokázala.“
Anna Maria si otřela ruce o zástěru a podívala se na ni:
„Neudělala jsem nic velkého, dítě moje. Jen jsem do toho vložila práci, čas a trochu srdce.
Té noci Martyna nemohla spát. Vstala, šla do kuchyně, otevřela ledničku a uviděla sklenice s marmeládou s ručně psanými štítky. Jednu otevřela a ochutnala. Chutnala jako v dětství.
Ráno šla brzy dolů. Anna Maria už hnětla těsto.
„Můžu ti pomoct?“ zeptala se tiše.
Žena se usmála.
„Můžeš. Vezmi mouku a prosej ji. Pomalu, aby dýchala.“
Martyna se zasmála.
„Ještě nikdy jsem neprosejvala mouku, aby „dýchala“.
„Proto je tvůj život tak strnulý,“ odpověděla klidně Anna Maria.
Za dva měsíce byla firma opět zisková. Ne díky Martynině reklamě, ale díky objednávkám domácích výrobků. Zákazníci nepřišli kvůli značce, ale kvůli jménu, jehož majitelka se nevzdala.
Martyna navrhla pro obchod nové jméno. Na obalu bylo napsáno: „Recepty Anny Marie“.
V den otevření se lidé stavěli do fronty. Místní televize natočila reportáž. Łukasz stál hrdě vedle své matky. Anna Maria přikývla Martyně.
„Určitě chceš, aby to bylo moje jméno?“ zeptala se. „Jsi mladá, moderní, krásná.“
Martyna zavrtěla hlavou.
„Ne. Ty jsi mě naučila to, co je opravdu důležité. Musela jsem být „venkovská selka“, aby mi to ukázala.“
Dav tleskal, když se otevřely dveře obchodu. Na policích stály jednoduché, čisté krabice s nápisem: „S láskou.“
Večer, když všichni odešli, Anna Maria na chvíli zůstala uvnitř. Rozhlédla se po obchodě a tiše řekla:
„Nezapomeň, Martyn. Luxus je pomíjivý. Ale chuť věcí připravených s láskou – ta zůstává.“
Martyna k ní přistoupila a vzala ji za ruku.
„Mami,“ řekla poprvé v životě. „Děkuji.“
Anna Maria se usmála a oči se jí zalily slzami:
„Vidíš, dítě moje? Když dům hoří, nehledáš, koho za to vinit. Hledáš vodu.“
Na ceduli nového obchodu byl jednoduchý nápis:
„Od Anny Marie – s láskou.“
