Po Anniných slovech v místnosti nastalo takové ticho, že všichni slyšeli svůj vlastní dech. Marie nervózně mrkla, jako by se snažila v hlavě rozebrat, co slyšela. Sofia zbledla a zčervenala střídavě a její snoubenec se neklidně vrtěl v křesle, nevěděl, kam se dívat.
– Jako tohle … všechno patří Petrovi? Marie konečně vydechla. – Takže byt a auto?
“Přesně tak, Mami,” odpověděla Anna klidně. – Nemám nic, co bych vám mohla dát. Všechno, co používám, patří jemu. A to rozhoduje on, ne vy.
Marie stiskla rty. Její hlas zněl ostřeji:
– Jsme přece tvoje rodina! Rodina musí být na prvním místě. Pokud tě Peter takhle drží, je v pořádku, že se o to podělíš se svou sestrou.
“Rodina by mě měla také podpořit,” odpověděla Anna tvrdě. – A vy jen požadujete, vyčítáte mi, že nemám manžela a děti, děláte ze mě vinnou ze všeho. To já pracuju celé dny a noci, abyste o nic nepřišli.
Sofia to nevydržela:
– Lež! Vždycky jsi měl víc. Jezdíte na dovolenou, kupujete si oblečení, bydlíte v pěkném bytě. A já? Musela jsem chodit tramvají na vysokou a roky jsem nosila stejné halenky!
Anna zvedla obočí a podívala se na sestru:
– Zoesie, vždycky jsi dostala, co jsi chtěla. A já za to platila. Teď chceš moje auto?
V tu chvíli se otevřely dveře a Petr se vrátil. Rozhovor okamžitě utichl.
O čem je tak žhavá debata? zeptal se s úsměvem, ale jeho pohled byl pronikavý.
“Že chtějí, abych dala auto a Sofierův byt,” řekla Anna bez váhání.
Petr si sedl na své místo. Napětí se dalo krájet nožem.
“Zajímavé,” řekl klidným, ale pevným tónem. – Protože je to můj majetek. A nepamatuji si, že bych ji nechal “rozdávat”.
Sofia polkla sliny a její snoubenec nepříjemně chrochtal. Marie se pokusila usmát:
– Jen jsme si dělali srandu, Petře. Takové rodinné rozhovory…
“Možná —” namítl, ” ale vtipy na úkor Anny mě nebaví. Je to cenný člověk a zaslouží si respekt. Pokud se s ní někdo pokusí znovu manipulovat, bude se mnou jednat.
Slova těžce visela ve vzduchu. Sofia poprvé nebyla středem pozornosti. Oči jí tekly slzami.
– To není fér! – pískla. – Potřebuju auto víc! Každý den jezdím na hodiny a ty máš práci vedle.…
“A já potřebuji svobodu, Sofie,” odpověděla Anna a podívala se jí přímo do očí. Nejsem bankomat ani otrokyně. Mám právo užívat, co mám.
Petr si s ní potřásl rukou. Jednoduché gesto, ale tak silné.
— Přesně. Pokud chcete něco mít, Sofio, je čas naučit se na tom vydělávat.
Snoubenec Sofie promluvil nejistě:
– Můžu tě vozit autobusem, zlato. Je to levnější než taxi…
– Sklapni! křičela na něj Sofia, pak se rozbrečela a vyběhla z místnosti.
Maria se znovu pokusila převzít iniciativu:
– Anno, jsi nejstarší dcera. Povinnosti jsou tvoje. Tak to bylo vždycky.
“Ne, mami,” řekla Anna pevně. – To bylo jen v téhle rodině. A dnes to končí. Pokud mě chcete kontaktovat, budete mě respektovat. Pokud ne, těžko.
Petr vstal a hrdě se na ni podíval:
– A já se budu snažit, aby ti nikdo neublížil.
Marie mlčela, překvapená. Její předchozí moc nad dcerou v mžiku zmizela. Z konce chodby se ozvalo klepání na dveře-Sofia se zamkla v místnosti. Její snoubenec rychle oblékl bundu, zamumlal omluvou a zmizel.
“Taky už půjdeme,” řekla Anna a vstala. – Díky za večeři.
– Zašeptala Maria s očima plnými slz.:
– Odvrátíš se od nás, Anno?
– Ne, mami. Ale nakonec si vybírám sám sebe.
Petr jí natáhl kabát a společně vyšli ven. Dům za jejich zády vypadal náhle malý, tmavý a studený.
Na ulici Anna zhluboka dýchala vzduch. Poprvé po mnoha letech se cítila svobodná. Petr si s ní potřásl rukou a usmál se.:
– Byla jsi skvělá.
“Udělala jsem jen to, co jsem měla udělat už dávno,” odpověděla. Možná jsem si vymyslela nápadníka, abych je umlčela, ale našla jsem něco mnohem důležitějšího: respekt k sobě samému.
Noční obloha se nad nimi leskla a světla města blikala jako sliby. Anna věděla, že její skutečný život teprve začíná.
