Křišťálový smích za zdí, cinkání sklenic, tlumené akordy hudby – slavnostní svět, který jí byl odepřen. Dveře do ložnice se otevřely a na prahu, zalitém světlem z obývacího pokoje, se objevila jeho vytáhlá silueta.
– Zůstaň doma a buď nenápadný, já půjdu na večírek sám! – Jeho hlas zněl jako šlehnutí bičem, chladně a přesně.
Alice cítila, jak jí po zádech běhá ledová husí kůže. Sevřela okraj svého starého, kdysi oblíbeného županu, jediné věci, která se jí nezařezávala do těla těsnou, nemilosrdnou gumičkou.
– Marku, o čem to mluvíš? – Hlas se jí chvěl a prozrazoval, že se jí v hrdle objevily slzy. – Oba jsme byli pozváni. To je Liza a Artem… Moji nejstarší přátelé z ústavu. Jak bych mohla nejít? Budou si myslet bůhvíco! Budou smrtelně uraženi! Řekni mi, proč bych měl kazit tenhle vztah?
Mark se ušklíbl a před zrcadlem v předsíni si upravil dokonalý uzel na kravatě. Jeho odraz byl bezchybný: ostré lícní kosti, dokonale upravené vlasy, pohled sebevědomého dravce.
– Co děláte, když jste tak tlustí? – řekl to klidně, téměř s vědeckým konstatováním faktu, což bylo ještě bolestnější. – Měl jsem si tě vzít! Hned ses uvolnila, vůbec o sebe nedbáš! Kolikrát jsem ti říkal – stydím se s tebou chodit na veřejnost. Stal ses tak obrovským. To je hrozné, Alice!
– Miláčku, nezlob se, prosím.” Sama nesnášela ten ponížený, prosebný tón v hlase, ale nedokázala ho ovládnout. Znal všechna její bolavá místa. – Víš, jak těžký byl porod, pak ty nekonečné komplikace, hormonální selhání… Opravdu se snažím, chci se dostat do tvaru…..
– Děláte si srandu? – Prudce se otočil a v očích se mu zablesklo ocelí. – Elise jsou skoro čtyři roky! Čtyři, Alice! Nejenže jsi nezhubla, ale přibrala jsi dalších deset kilo, nemohl jsem tomu uvěřit, když jsi se postavila na váhu! Dokud nebudeš stejná jako dřív – zapomeň na společné dovolené, večírky s přáteli a jakékoli výlety. Dovedete si představit, jak se cítím, když se mi kamarádi posmívají a jejich hubené společnice si za mnou šeptají? Neříkají vám jinak než “můj milý hrošíku”!
Slova se do ní zabodávala jako otrávené šípy a každé z nich našlo svůj cíl. Fyzicky cítila bolest na hrudi, svíravou, dusivou.
– Pojďme ven, jen my dva,” vydechla bez velké naděje a snažila se chytit poslední kapky. – Do té tiché restaurace u řeky… Nikdo nás tam nezná, nikdo si nebude šeptat. Už je to tak dlouho, co jsme někam šli, jen tak sedět a povídat si…..
– Takže? – usmál se nešťastně. – Všichni zákazníci si budou myslet, že jsem přišel s mámou nebo starší sestrou. Vypadáš na čtyřicet, nic méně! Stal se z tebe trhovec, opuchlý neštěstím! To stačí! Už toho mám dost. Odcházím. Nevolej, nečekej, potřebuju si odpočinout od tvého neustálého fňukání a toho… toho depresivního pohledu!
Dveře se zabouchly s takovou ránou, až se křišťálové přívěsky na lustru zachvěly. Zvuk odjíždějícího auta zaduněl pod okny a zmizel v noci.
Ticho v domě se stalo hustým, zvonivým, naléhavým. Alice se pomalu sesunula na podlahu, objala si rukama kolena a konečně si dovolila to, co zadržovala celé ty mučivé minuty – tiché, hořké, nekonečné slzy. Stékaly jí po tvářích, zanechávaly slané stopy na rtech a kapaly na ošklivý napnutý župan. Jak? Jak se to mohlo stát? Kde byla právě ta Alice – půvabná, křehká dívka se zářivým úsměvem a ohněm v hnědých očích, které se dvořili všichni kluci v jejich městečku? Ta, která se vznášela nad zemí štěstím, když jí ten sebevědomý, charismatický Mark nabídl ruku a srdce?
Teď byla těžkým, těžkopádným stvořením, tělesným poutem a bolestí. A bylo k tomu mnoho důvodů. Mnohem víc než jen porod.
Příběh jejího znetvoření a neštěstí začal mnohem dříve. Byla jediným dítětem své maminky Valentiny. Matka ji vychovávala s bezpodmínečnou, všeobjímající láskou. Nikdy před dcerou neskrývala pravdu o svém nevydařeném manželství, respektive o krátkém, oslnivém a tak hořkém románku.
Alicin budoucí otec Sergej přijel do jejich poklidného provinčního městečka na předstudijní stáž. Byl z hlavního města – bystrý, chytrý, voněl drahou kolínskou a velkým životem. Mladé, naivní Valji si všiml při práci, vířil ve víru krásných námluv a ona se za týden, zaslepená láskou, přestěhovala do jeho pronajatého bytu, zanechavši všech varování své matky.
Ale žádné přísahy a sliby věčné věrnosti nemohly nového Dona Juana odradit. Cvičení skončilo a on zmizel stejně náhle, jako se objevil, a rozplynul se v mlhavé dálce velkoměstského života. Valja ho nepronásledovala, neprosila, aby ho vzala s sebou. Dokonce mu ani neřekla, že čeká dítě. Proč by to dělala? “Na velkou loď – na velkou plavbu,” – řekla později s hořkou ironií. Byla to její chyba – šla proti vůli matky, která se snažila svou jedinou dceru uchránit před osudovými chybami.
– Mami,” žádala Valja často svou matku Annu Viktorovnu, “prosím tě, sedni si k Alici, jdu ke Kátě jen na půl hodiny. Přijela na víkend, chce, abych ji navštívila. Brzy se sem přestěhuje úplně, bude to jednodušší.
– Co vám brání vzít si dítě s sebou? Mám kočárek a je hezké počasí.
– Co když bude plakat nebo bude potřeba vyměnit pleny… Je to nepohodlné.
– Dobře, ty jdi napřed, já budu hlídat slunce. Ale nepřijď pozdě!
Anně Viktorovně bylo líto její důvěřivé, zranitelné dcery, která padla do sítě zkušeného svůdníka. Nedala to však najevo – držela se přísně stranou a hrála roli moudré ženy, která varovala před následky. To, co se stalo, se už nedalo změnit. Svou vnučku milovala bezprostředně a bezvýhradně, často s ní proseděla noci mimo domov, aby unavenou Valu uspala. Vzala na sebe všechny výdaje spojené s narozením vnučky, živila, krmí, živí a šatí rozšířenou rodinu, ale nikdy dceři nic nevyčítala ani se nezmínila o její oběti.
Zdálo se, že se život zlepšuje. Osud jim však připravil další zdrcující zkoušku. Jednoho horkého letního dne se na místním jezeře převrátila loď. Přetížený člun s veselou společností mladých žen se během několika vteřin potopil. Ne všichni se zachránili. Valya byla mezi mrtvými.
Tragédie se stala rychle. Někdo se neopatrně naklonil, loď se osudově rozkývala, nastala panika, křik… Na palubě nebyli žádní muži, nikdo z přátel neuměl pořádně plavat. Záchranáři vytáhli jen dva z nich. Ostatní, včetně Valji, dlouho hledali, s odposlechy a potápěči.
Alice tak zůstala sirotkem s živou babičkou. A toto noční neštěstí se stalo těsně před jejími závěrečnými zkouškami. Dívka byla v takovém šoku, že se nedokázala vzpamatovat. Vysvědčení bylo průměrné a ani výsledky z maturitního testu USE jí neotevřely dveře na prestižní univerzity.
Musel jsem si hledat práci. Dostala jsem práci servírky v útulné, čisté kavárně, kam nechodily žádné pochybné osoby a kde se nepořádaly žádné rvačky. Majitelka, temperamentní žena, přísně dohlížela na atmosféru. Tam si jí Mark všiml. Charismatický, sebevědomý, s ostrým, posměšným pohledem, působil o hlavu vyšší než všichni místní kluci. Skromná, hezká servírka se smutnýma očima se mu zalíbila. Navzdory jeho očekávání se nad jeho komplimenty nerozplývala, ale naopak se mu vyhýbala a snažila se co nejrychleji zmizet do zadní místnosti.
Ale Mark byl vytrvalý jako buldok.
– Sunny, proč přede mnou pořád utíkáš? – Jednou ji obratně zachytil v úzké uličce u baru a jemně, ale pevně ji chytil za loket. – Opravdu se mi líbíš, žádné oblbování. Podívej se na mě, jsem tak neatraktivní? Nebo už máš srdce na správném místě? Řekni mi pravdu a já tě nechám na pokoji. Ale přemýšlej o tom. Mám vyšší vzdělání, slibné místo inženýra v renomované továrně, vlastní byt. Vezmi si mě a zapomeneš na jakoukoli nouzi!
– Ne, nikdo… Ale já tě skoro neznám, Marku. Nemůžu se rozhodnout hned, potřebuju čas na rozmyšlenou.
– Tak mi dovol, abych tě po práci vzal ven. Možná bys se mnou někdy chtěla jít do kina. Nebo na pláž? Venku je takové horko!
– Ne, na pláž nechodím,” řekla ostře a v očích se jí mihl stín staré, nevyřčené bolesti. – Nenavrhuj to. Ale do kina… do kina bych šla.
Zdál se tak spolehlivý, tak silný. Moje babička Anna Viktorovna si ho prohlédla zblízka a s povzdechem mu požehnala – připadal jí velmi vážný a pevný. Vzali se téměř okamžitě. A doslova v prvním týdnu po svatbě si Alice s hrůzou začala uvědomovat, že její manžel – tyran. Jeho sebevědomí se změnilo v diktát, jeho síla v potlačování a jeho charisma v umění manipulace.
– Marku, proč mi nikdy neřekneš, že přijdeš pozdě? – Zeptala se ho nesměle jednoho večera, když ráno dorazil. – Čekám, vařím večeři, všechno mi stydne… A ty přijdeš, ani se nepodíváš mým směrem a nadáváš mi, že plýtvám jídlem.
– Tak to má být, přestaň mi kapat na mozek! – ušklíbl se a pochutnával si na šťavnatém steaku, který mu ohřála. – Období cukrkandlu skončilo, miláčku. Teď jsi moje žena, což znamená, že musíš poslouchat. Já jsem živitel, majitel, živitel tohoto domu. A ty, má drahá, se nemáš čím chlubit. Pokud mi porodíš syna, bude to něco jiného. Pak pro tebe budu hory přenášet, budu tě nosit na rukou.
…Čas plynul, narodil se syn – vytoužený Elíša. Ale nic se nezměnilo. Jen se to zhoršilo. Mark teď přicházel ještě později, vyštěkl na otázky své týrané ženy a dělal všechno pro to, aby se cítila jako příživnice žijící na jeho pozemku vydaná mu na milost a nemilost. K synovi se choval chladně, pořád brblal, že v noci křičí a ruší ji ve spánku.
– Až bude trochu starší, postarám se o něj,” slíbil po sté. – Do té doby je tvým úkolem ho vychovávat a krmit. Bojím se ho vzít do náruče, kdybych náhodou udělala něco špatně, omylem ho rozdrtila. Poslední dobou jsi tak nešikovný a já už s tebou mám dost starostí.
– Ty se k Elysei téměř nepřibližuješ, Marku,” odvážila se Alice říct. – Už si ani nepamatuje, kdy jsme spolu byli na večeři nebo si jen tak vyšli ven.
– Kam s vámi? – vyhrkl. – Je to tvoje věc, abys zůstal doma s dítětem a chodil na kliniky. To já dřu jako tažný kůň, abys nic nepotřebovala. Podívej se na mě – kost a kůže! A podívej se na sebe, ty jsi vyhořelý do povětří! Z nečinnosti a lenosti!
Hádky vyčerpávaly její duši a spalovaly poslední zbytky sil. Alice cítila, že její rodina, křišťálový hrad jejích snů, praská ve švech a rozpadá se na prach. Byla to vůbec rodina? Dva osamělé ostrovy, každý s vlastní bolestí, strachem a pády. Kam to vede, se bála i pomyslet.
A pak, o dva roky později, se stalo něco, co očekávala a čeho se bála. Na nádvoří, zatímco se Eliška houpala na houpačkách, si na lavičku sedla štíhlá, malá žena. Alice v ní sotva poznala tetu Káťu, nejlepší přítelkyni své matky. Tu samou, která před mnoha lety jako zázrakem přežila tu osudnou loď. Káťa tiše políbila Elišku, která se svezla z kopce, a ztěžka vydechla.
– Alisko, zlato, nepřišel jsem za tebou s dobrými zprávami. Možná se na mě budeš zlobit, že se do toho pletu, ale já nemůžu mlčet. Jinak mi zesnulá Valja neodpustí ani v nebi, ani v pekle. Nemohu se dívat na to, jak se tvůj muž miluje s mladými holkami, zatímco ty tu sedíš v nevědomosti a teskníš. Po celém městě se plíží zvěsti a já sama jsem to nejednou viděla na vlastní oči – vyjde z drahé restaurace s nějakou dlouhonohou panenkou, v objetí ji naloží do auta. Moje kamarádka pracuje v elitní sauně a vypráví mi o tvém Markovi věci, ze kterých mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
– Co mám dělat, teto Káťo? – Alice zašeptala a cítila, jak se jí pod nohama propadá zem.
– Vyrůstá vám syn. Přemýšlejte o tom, možná je tu šance udržet rodinu pohromadě. Jestli ho miluješ, bojuj… A jestli ne… – významně se podívala na Alici, – tak to neprotahuj, zlato. Bude to pro tebe horší. Proboha, neříkej, že jsem to byla já, kdo donášel. Můj manžel pracuje ve stejné továrně jako ten tvůj a já se bojím, že by se mi za to Mark mohl pomstít.
Alice sama tušila, že noční bdění jejího manžela není pro dobro společnosti. Nyní se však její domněnky změnily v jistotu. Toho večera seděla v polotmě v pokoji a pozorovala svého syna, jak spí. Jediným zvukem, který přerušoval tísnivé ticho, byl jeho klidný dech. A v tu chvíli se rozhodla. Konečné a neodvolatelné. Už nebude trpět kvůli sobectví jiného muže. Nebude si jí vážit, ať už bude tlustá, nebo hubená. Nemělo smysl spoléhat se na pomoc rodičů. Viděla je jednou na svatbě, veškerá komunikace – vzácné formální hovory, ačkoli žijí v sousedním městě.
– Alice, proč sedíš ve tmě? – její manžel tiše vstoupil do bytu, zul si boty a nahlédl do dětského pokoje. – Spí Elysei?
– Ano,” řekla zdrženlivě, bez obvyklého ostychu. – Přijdu a nakrmím tě.
– Pospěšte si, mám hlad! – podíval se se zájmem do hrnce na sporáku. – Chci víc masa, slyšíš! A nešetři!
– Ani já jsem nejedl, čekal jsem na tebe. Právě jsem nakrmil Elišku. Nedostanu žádné maso?
– Snězte, co zbylo. Je tam spousta vývaru, brambor. Jsi žena, nepotřebuješ toho moc, je toho dost!
– Takhle je to vždycky,” shrnula Alice tiše, ale jasně. – Nevidím jediný kousek normálního masa nebo ryby.
– Řekneš, že jsem tě vyhladověla k smrti! – Zvýšil hlas a zazněla v něm známá hrozba. – Při pohledu na tebe by tomu nikdo neuvěřil! Jsi kulatá jako balón!
– Protože sedím jen na sendvičích a těstovinách,” vydechla. – Na čemkoli, co je nejlevnější. Chleba s máslem, s marmeládou, buchty, sušenky……
– Už to nevydržím! Mám tě plné zuby! Vypadni odsud, nech mě v klidu najíst! – udeřil silně dlaní do stolu a talíř se s cinkáním odrazil. – Vypadni, dokud je mi dobře!
To byla poslední kapka. Byla to ta, která přelila pohár dlouholeté trpělivosti. Alice se otočila a tiše odešla z kuchyně. Už s ním nechtěla mluvit. Nebyla v tom žádná láska. Ani žádná náklonnost. Zůstalo jen tiché, chladné odhodlání. Nyní bude jednat výhradně ve svém vlastním zájmu a v zájmu svého syna.
Jako dítě Alice krásně kreslila. Dokonce vystudovala výtvarnou školu a její babička Anna Viktorovna byla na její talent vždy pyšná. Někde na mezipatře se prášilo na grafický tablet, dárek k jejímu plnoletosti. Našla ho. Několik následujících týdnů se stalo časem tichého, metodického přerodu. Zatímco byl Mark pryč v “práci”, po uložení Elysei do postele usedla k počítači. Zvládala složité programy, sledovala výukové programy, zakládala účty na kreativních platformách. Uvědomila si, že má šanci vymanit se z tohoto začarovaného kruhu. Mark nikdy nechtěl, aby pracovala – chtěl mít zcela závislou, ovládanou oběť. Ale krutě se přepočítal.
Začala více chodit – vzala syna na zahradu, šla do obchodu, chodila s kočárkem, když to počasí dovolilo. Za skromné peníze, které jí dával, kupovala jednoduché, ale zdravé potraviny – zeleninu, kuřecí maso, tvaroh. A všechen volný čas věnovala kreslení. Zpočátku se jí nic nedařilo, ale nevzdávala se. A postupně, velmi pomalu, začala její díla rezonovat. Objevily se první zakázky, první skromné výdělky. Už se chystala manželovi oznámit své rozhodnutí odejít, když vtom zahřmělo.
– Alice, poslouchej mě,” vzrušený hlas tety Káti zněl v telefonním sluchátku jako poplašný zvonek. – Právě volal můj Ivan… Mark… Mark měl nehodu. S autem. Na dálnici se srazil s autem. A v autě s ním byl ten dlouhonohý blázen. To kvůli ní se to prý stalo!
– On… kde je teď? – Srdce mi v hrudi zběsile bušilo, ale ne ze strachu o něj, nýbrž z očekávání zvratu v mém vlastním osudu.
– V nemocnici. Myslím, že na jednotce intenzivní péče. Ta holka má jen zlomené nohy, ale tvůj chlap je na dlouho. Co budeš dělat? Jestli se rozhodneš odejít, jsme s Ivanem připraveni přijet hned teď, pomoct ti sbalit a přestěhovat tě k Anně Viktorovně.
– Můžu… můžu to udělat hned teď? – vydechla a kámen jí spadl z duše. – Nechci tu zůstat ani o vteřinu déle!
– Samozřejmě, miláčku! Jsme na cestě, budeme tam za patnáct minut!
A tak se Alice a Elysei ocitly ve starém, útulném domě její babičky, kde to vonělo jablečným koláčem a bezpečím. Našla si práci jako pokladní v nejbližším supermarketu a po večerech a o víkendech se znovu chopila tabletu. Teď už mohla sama hospodařit s penězi. Její život se dramaticky změnil. Dlouhé procházky, nová plnohodnotná strava – mohla si dovolit maso, ryby a čerstvou zeleninu – udělaly své. Nechtěla dosáhnout okamžitých výsledků, ale proces byl v plném proudu. Kilogramy pomalu, ale jistě tály. A spolu s nimi odešla i stará, potlučená, ulovená Alice. V zrcadle se dívala na jinou ženu – s jasným pohledem, s lehkým úsměvem, s držením těla. Ještě nebyla dokonalá, ale vypadala – a cítila se – báječně.
Tyranský manžel dlouho trčel v nemocnicích a rehabilitačních centrech. Mnohokrát jí volal, ale ona to nezvedala a brzy si úplně změnila číslo. Přijela jeho matka, žena s tvrdou, unavenou tváří. Bez větších emocí prodala jejich společný byt a malou část peněz dala snaše a vnukovi – pod podmínkou, že zatím nepožádá o výživné. Alice souhlasila. Za peníze si koupila roční členství v dobré posilovně s bazénem a zbytek investovala do reklamy na sociálních sítích.
Její obrazy – živé, emocionální, dýchající svobodou – začaly přinášet stálý a stále rostoucí příjem. Občas se na osobní vzkazy snášely rozzlobené výtky společných přátel, kteří příběh znali: “Jak můžeš být tak necitlivá? Je to mrzák!” Alice se je však naučila ignorovat. Nakonec si uvědomila jednoduchou a velkou pravdu: volba sebe sama není sobectví. Je to nutnost. Je to jediný způsob, jak přežít a vzkvétat. Zachránila se sama. A její svět teď nebyl plný výčitek a strachu, ale barev, světla a tichého, sebevědomého štěstí. Už nebyla stínem. Stala se autorkou svého vlastního, nového života.
