Lednový mrazivý, křišťálový vzduch jako by navždy pohltil vůni hořících svíček z vánočního stromku a hořkou chuť matčiných nezadržitelných slz. Poslední dny ve městě se míhaly jako bolestný, rozmazaný snímek. Alice – tak se teď ta dívka jmenovala – se nedostala ani na školní karneval. Její matka přes slzy a třesoucí se ruce ještě dokončila kostým Paní Měděné hory a ozdobila zelené šaty skleněnými korálky, které zářily jako pravé smaragdy. Ale svátek se nekonal. Místo toho ji čekala nekonečná, hrbolatá cesta vlakem, zasněžená pole za oknem jako obrovská deka a ledový chuchvalec stesku pod srdcem.
Táta… Prostě přestal být. Ne fyzicky, ne. Prostě se rozplynul, zmizel z jejich života, jako by neexistoval. A pak přišla babička, jeho máma, s tváří ostrou a tvrdou jako sekera. Její slova se Alici navždy vryla do paměti, jasná, vybroušená, smrtící: “Snášíme tě jen kvůli našemu synovi. Strom musí být pokácen podle sebe. Vrať se do své vesnice, odkud jsi přišla. Bude platit alimenty, ale už žádný kontakt. Už žádný kontakt.”
A byli tam – na zasněženém plácku před babiččiným zchátralým, ale útulným domem. Vykládali svůj skromný majetek pod drobnohledem desítek zvědavých očí. Sousedé. Vyšli ven jako na divadelní představení. Někteří se dívali s tichým, kyselým soucitem. Jiní se špatně skrývanou jízlivou škodolibostí. A jednou, pamatovala si Alice z matčiných slov, se jí ti samí lidé téměř dívali do očí, lísali se k “městu”, úspěšně se ženili. Teď viděli jen poraženou ženu, vyhnanou z piedestalu.
Prázdniny skončily vmžiku. Nová škola ji přivítala ledovým tichem a zkoumavými pohledy. Byla cizí. Bílá vrána v městských šatech s mašlemi, které teď působily směšně a křiklavě naivně. Dívky, hejno vran, se na novou kuriozitu okamžitě vrhly.
– Podívejte, Pinocchio v sukni! – Zazněl něčí pronikavý smích. – Nohy, nohy! Alice se skrčila a snažila se stát neviditelnou, ale jejich pohledy ji propalovaly.
Po škole peklo pokračovalo. Čistý, nadýchaný sníh, který ráno tolik lákal, se změnil ve zbraň. Ze všech stran na ni létaly husté, nenávistné sněhové koule. Každá rána byla přesná a brutální, až se jí tajil dech a do očí se jí zrádně draly slzy. Padla na kolena, zakryla si hlavu rukama a byla připravená rezignovat, zmizet, rozplynout se přímo tam v závěji.
A náhle – kakofonii kvílení a smíchu vystřídaly výkřiky strachu a bolesti.
– Bombarduj je, urban! Rozveselte se! – ozval se nad její hlavou zvonivý, rozpustilý, bezohledný hlas.
Zvedla uplakanou tvář. Před ní stál chlapec a chránil ji před létajícími granáty. Obratně, téměř strojově, tvaroval a vypouštěl sněhové koule s takovou rychlostí a zuřivostí, že se pachatelé už rozprchli.
– Utíkej! Je to šílený Cikán! – Rozběhl se ulicí.
Obrátil se k ní. Ano, opravdu vypadal jako cikán z knihy: tmavá pleť, tmavé, téměř černé bujné vlasy, které mu vykukovaly zpod staré ušní boltce, a oči – dvě oči barvy uhlí s veselými jiskřičkami. Snažil se být záměrně drsný, ruce měl v bok, pohled drzý, ale úsměv, který se dotýkal koutků jeho rtů, byl nápadně milý a zářivý.
– Ty jsi ten z města? Já jsem Maxim. Tedy pro tvé vlastní lidi – Max. Jestli budeš brečet, tak tě zase zabijí. To by stačilo. Odteď jsi pod mou ochranou. Nikdo se tě už nedotkne.
Poslední větu pronesl s jakousi slavnostní, naivní důležitostí, zřejmě se ji někde naučil. A vzápětí se zastyděl za vlastní patos a pod snědou kůží se hustě začervenal.
Tak začalo jejich přátelství. Max samozřejmě nebyl cikán. Byla to jen přezdívka pro jeho netradiční vzhled. Ukázalo se, že jsou si pozoruhodně podobní: oba četli knihy z vrzající, starým puchem páchnoucí venkovské knihovny. Max už měl přečtené všechny díly Julese Verna a Jacka Londona. Jejich společnou posedlostí bylo cestování. Dokázali celé hodiny sedět na kopci nad Jenisejí, cítit, jak jim do tváří fouká silný vítr, a pozorovat barevné motorové lodě, jak odplouvají do neznáma. Sdíleli své sny: on procestovat svět na vlastní lodi, ona zpívat na velkém pódiu, aby její hlas byl slyšet za oceánem.
Roky plynuly. Dětské přátelství se nenápadně přetavilo v něco většího, úctyhodného a hlubokého. Otec koupil Maxovi motorku, která se stala jejich vstupenkou na svobodu. Jezdili po venkovských silnicích, vítr jim hvízdal v uších a vyluzoval slova, a ona ho objímala za zády a křičela radostí. Jezdili k dalekým jezerům s rybářskými pruty, do tajgy na jahody, prostě “na konec světa”, jak tomu říkali.
– Alisko, ty jsi dnes… no, jen mi z toho slzely oči. Jsi hezčí než včera,” řekl a snažil se odvrátit pohled, ale kradmo zachytil její pohled. – Jenže ty se s těmi městskými chlápky tolik nestýkáš. Lepí se na tebe jako hřebíky na magnet.”
– Maxi, a ty, proč žárlíš? – Oplatila mu smích a srdce jí zaplesalo nad jeho prostými, trapnými slovy.
Jak bych mohl nežárlit? Měnila se z ošklivého káčátka v krásnou labuť. Odhalila nádherný, silný, sametový hlas. Ani jeden koncert ve vesnickém klubu se neobešel bez jejího vystoupení. Vyhrála regionální soutěž talentů. A bylo v ní nějaké kouzlo, vnitřní krása, která propukla: její oči se z prosté šedi staly zářivě smaragdové, její chůze – letmá, sebejistá. A on… on byl pořád svůj, ten “cikánský” Max, který si vedle ní připadal neohrabaný a obyčejný.
Byl ten dusný, prašný červen. Zkoušky byly u konce. Zbývalo jen získat diplomy a odjet do města na přijímací zkoušky. Oba snili o novinářské škole, představovali si, jak budou studovat společně. Toho dne měla Alice poslední zkoušku před maturitou a Maxe požádala sousedčina babička, aby jel do okresního centra pro urgentní léky. Vždycky všem pomáhal a neodmítl ani teď.
Když se vracel, spustil se biblický liják. Nebe se rozdělilo na dvě části oslepujícími blesky, hromy byly ohlušující a vodní stěna byla tak hustá, že nebylo vidět na vlastní ruce.
Alice dohrávala poslední píseň, ale uvnitř se všechno scvrklo nepochopitelnou, živočišnou hrůzou. Něco bylo špatně. Vzduch praskal úzkostí. Nemohla se nadechnout.
A pak se dveře do klubu s bouchnutím otevřely. Na prahu, mokrá, rozcuchaná, vzlykající až k pláči, stála jejich spolužačka.
– Max… Ach, Alisko, Maxime… – dusila se slzami. – Ten liják… není nic vidět… jel na motorce… náklaďáku… nezvládl to… pod koly…..
Svět se nevznášel. Zhroutil se. Roztříštil se na miliony ostrých, řezavých střepů. Zvuky zmizely. Zůstalo jen ohlušující, všeobecné ticho uvnitř a mrazivé vytí venku, které ona sama vydávala, ale neslyšela ho.
Žádný ples se nekonal. Byly tam černé šaty, rakev velikosti jejího vesmíru a ticho. Už nikdy nezpívala. Hlas zemřel s ní.
Každý večer za ním přicházela jako do práce. Hřbitov se stal jejich novým “místem moci”. Tam, v tichu, za šustění listí nebo křupání sněhu, si s ním povídala celé hodiny. Mluvila o svém dni, o mamince, o tom, jak moc jí chybí. Vyčerpávala se nekonečnými vzpomínkami, přehrávala si ten osudný den v hlavě znovu a znovu, hledala to nešťastné rozcestí, ten okamžik, kdy mohla všechno změnit: nenechat ho odejít, přemluvit ho, aby přečkal liják, zavolat mu… Bolestná, bezvýsledná práce duše, která se trápí žalem.
Následující léta byla naplněna studiem a poté prací. Stala se skvělou novinářkou, později šéfredaktorkou regionální televize. Kariéra, respekt, materiální bohatství. Všechno bylo na dosah. A nic. Prázdnota byla jejím stálým společníkem.
Jednoho dne, o mnoho let později, se zeptala své matky, prošedivělé a unavené ženy, která se nikdy nevzpamatovala z dvojité rány, kterou jí zasadil manželův odchod a smrt člověka, jehož považovala téměř za syna:
– Mami, proč čas neléčí? Vždyť je pořád se mnou. Cítím ho každou chvíli. Nechce mě pustit.
– Matka na ni pohlédla s nekonečným smutkem a moudrostí:
– Dcero, že bys to byla ty, kdo ho nechce pustit?
Po dlouhé olověné zimě konečně přišlo jaro. Slunce ji hladilo po tváři a lidé, dychtící po teple, vycházeli do ulic. Alice šla pomalu z práce, zahnula do neznámé čtvrti a najednou uslyšela známý, slzavý výkřik:
– Cikáne, projdi tudy! Pojď sem!
Srdce se jí zastavilo. Krev jí bušila ve spáncích. Pomalu otočila hlavu, bála se, aby vidinu nevyplašila. Na hřišti probíhala zoufalá fotbalová bitva. V jejím středu stál snědý černovlasý chlapec, asi jedenáctiletý. Obratně dribloval s míčem kolem soupeřů a mocným, dětským švihem míč napálil do provizorní branky.
Alice se opřela o chladné mříže plotu a bála se pohnout. Chlapec si všiml jejího pohledu. Jejich oči se na vteřinu setkaly. Rozpačitě se odvrátila a rychle odešla.
Ale druhý den tam byla znovu. A den poté. Schovávala se za kmeny starých javorů a toužebně si prohlížela jeho rysy. Ve vedlejší třípatrové budově poznala sirotčinec. Srdce se jí sevřelo štípavou, bolestnou nadějí.
Ten den přišla pozdě a přišla, když už byl areál prázdný. Stmívalo se. Zklamaně se chystala odejít, když ho uviděla. Stál v nejvzdálenějším rohu plotu, prsty zaháknuté do kovového pletiva, a zíral na ni. Čekal.
– Myslel jsem, že dnes nepřijdeš,” řekl tiše, ale jasně.
Alici se zatajil dech.
– Pojďme se seznámit. Jmenuji se Alice. A ty?
– Maxim. Ale všichni mi říkají Max. A ano, nejsem cikán. Jen… takový švihácký. – Usmál se. A byl to ten úsměv – milý, zmatený, s paprsky u očí. Její Maxův úsměv.
Druhý den už Alice seděla v kanceláři ředitele sirotčince. Její rozhodnutí bylo pevné a neochvějné.
– Chci adoptovat Maxima.
Ředitelka, starší žena s unaveným obličejem, překvapeně zvedla obočí. Chlapce v jeho věku málokdy přijali. Jeho příběh byl smutný, ale prostý: rodiče mu zemřeli při nehodě a vychovávala ho babička, která před několika lety zemřela na nemoc.
Když byly všechny formality vyřízeny a Max překročil práh jejího domu, vyprávěl jí příběh.
– Moje babička… byla věštkyně. Chodilo k ní hodně lidí. Těsně před smrtí mě vzala za ruku a řekla: “Neboj se, vnuku. V sirotčinci dlouho nezůstaneš. Přijde si pro tebe teta. Velmi krásná. A laskavá. Počkej na ni.” – Podíval se na Alici svýma bezednýma očima. – A já jsem čekala. A když jsi poprvé přišel k plotu, hned jsem to věděl. Byl jsi to ty.
P.S.
Uplynulo dvacet let. Maxim vyrostl. Stal se z něj silný, sebevědomý muž, má báječnou ženu a rošťáckého syna, který je směsicí jejich rysů. Samozřejmě se změnil i vzhledově, už se tolik nepodobal tomu klukovi s motorkou, ale na tom Alici nikdy nezáleželo.
Říká jí mami. A pro něj je to jediná máma, kterou zná a miluje. Často ji vozí do své rodné vesnice. Dlouho sedí u starého hrobu na hřbitově a její tvář ozařuje jakési vnitřní, klidné světlo. Syn ji vždycky nechá o samotě s někým, koho nikdy pořádně nepustila, a pak se pro ni vrátí.
Alice se nikdy nevdala. V jejím srdci už nikdy nikdo nemohl zaujmout jiné místo.
Takový je její osud. A taková láska. Ne jedna, ale dvě, které se proplétají dohromady. Láska k paměti a láska ke spáse. Na celý život.
