Ošetřovatelka, žena s unavenou, zvětralou tváří a očima zastřenýma každodenním pohledem na cizí utrpení, rozpačitě přendávala Alicinu průhlednou tašku z jedné unavené ruky do druhé. Polyethylen zaskřípal a přerušil hrobové ticho výtahu. V tašce se jako výsměch vyjímala pestrá záplata dětského oblečení – maličká růžová kombinéza se zajíčky, vyšívaná postýlka “Jsem maminčino štěstí” a bíle a modře lemovaný balíček plenek. Na obalu bylo velké, sugestivní číslo “1” – pro čerstvě narozená miminka. Pro ty, kteří začínají svou cestu.
Výtah, rachotící starými, opotřebovanými kabely, je pomalu spouštěl do přízemí a s každým dalším patrem se Alicino srdce svíralo bolestivěji a bolestivěji a měnilo se v malou, bezbrannou hroudu bolesti.
– Nic, děvče,” sestřin hlas zněl chraptivě a beznadějně, jako vrzání nenamazaných dveří v prázdném domě. – Jsi mladá, silná. Budeš mít další děti. Všechno se vyřeší… Všechno se zlepší.
Vrhla na Alici rychlý, postranní pohled plný rozpačitého soucitu a touhy co nejrychleji ukončit tento mučivý sestup.
– Nějaké starší děti? – Zeptala se, aby vyplnila táhlou, natlakovanou pauzu.
– Ne…” Alice vydechla a podívala se na blikající tlačítka na podlaze. Její hlas byl dutý, bez života.
– Je to složitější… – protáhl sanitář. – Jak se rozhodl ten tvůj? Pohřbíte ho, nebo… zpopelníte?”
– “Pohřbíme ho.” Alice se odvrátila, rty stisknuté do běla. Její pohled klesl do špinavého, poškrábaného zrcadla výtahu, kde se odrážela její vlastní, neznámá tvář – bledá, zničená.
Sestra si chápavě, téměř profesionálně povzdechla. Takových už viděla tisíce. Mladé, staré, zlomené. Život v těchto zdech se dělil na “před” a “po”. A pro Alici to “potom” právě přišlo.
Z nemocnice ji vyzvedli samotnou. Nebyla tam žádná obálka s růžovou nebo modrou stužkou. Zpod pečlivě zabaleného rohu se neozývalo žádné šťastné vrnění. Nebyly tam žádné úsměvy, gratulace, zmatené a šťastné pohledy příbuzných, skromné, zimou vonící kytice karafiátů. Byl tu jen její manžel Maxim, který stál u paty nemocničních schodů se sklopenýma očima, plný viny, shrbený, jako by na svých bedrech nesl nesnesitelnou tíhu. A v uších mu zněla strašlivá, ledově palčivá prázdnota, která mu znemožňovala dýchat.
Maxim ji objímal střídmě, nejistě, jako cizího člověka, bál se, aby jeho dotek nezpůsobil ještě větší bolest. Jeho objetí ji nezahřálo. Byly jen formalitou, rituálem, který je třeba vykonat. Bez slov na rozloučenou, bez památné, hloupé a nyní tolik žádoucí fotografie u východu tiše opustili budovu porodnice. Dveře se za nimi automaticky zabouchly, jako by navždy uzavíraly jednu etapu života.
– Už jsem byl… Ehm…” Maxim se zarazil a nastartoval auto. Motor odpověděl tlumeným, neživým vrčením. – Rituálové… ti supi… Všechno jsem objednal na zítřek. Ale ty, jestli chceš, ehm, můžeš to upravit. Věnec je bílý, malý, a rakev… má tuhle barvu, béžovou, s růžovou…” Mlčel a polykal knedlík v krku.
– Na tom nezáleží,” přerušila ho Alice a zadívala se do zamlženého skla. – Nemůžu… nemůžu o tom teď mluvit.
– Dobře. Ehm…” znovu si odkašlal a nervózně sevřel volant.
Prosincové slunce svítilo zrádně jasně a vesele! Odráželo se v kalužích, oslňovalo oči, hrálo si s odlesky na oknech projíždějících aut. Křičelo o životě, který je pryč. Kde je vítr, kde je studený, mrazivý déšť, kde je mokrý, odporný sníh, který ti létá do tváře jako boží plivanec za všechny tvé hříchy? To by bylo správnější… To by bylo upřímnější. Tiše prošli kontrolním stanovištěm a vyvalili se na sluncem zalitou ulici. Alice se s jakousi opožděnou, absurdní lítostí podívala na bok jejich auta, které bylo pokryté blátem a solí.
– Je špinavá…
– Zapomněl jsem jít do myčky. Před třemi dny jsem chtěla, ale pak… Ehm… se všechno stalo.
– Jsi nemocná? – Alice se k němu otočila.
– Ne. Proč to říkáš?
– Kašleš.
– Ne, to jsou jen nervy. Nervy mi svírají hrdlo.
Jsou na cestě. Svět se nezměnil. Stále stejné město, stejné ulice s nedopalky cigaret přibitými na obrubnících, holé, vyzáblé stromy na pozadí nudných, šedivých fasád chruščovských budov. Modrá, nestydatě modrá obloha bez jediného mráčku. Rezavý školní plot, na který někdo nedávno namaloval vyznání lásky. Na drátech seděli trucující holubi. Šedá, nekonečná stuha asfaltu, která nikam nevedla. Všechno bylo stejné. A bylo to nesnesitelné.
* * *
Alici bylo špatně, když byla ve třetím měsíci těhotenství. Nejprve ji jen škrábalo v krku, pak dostala horečku a tělo ji bolelo a bolelo. Nachlazení, pomyslela si. Ale nejspíš to byla chřipka. Neobešlo se to bez léčby, bez prášků. Měla strach, ale lékaři ji uklidňovali: není to nic hrozného, dítě je bezpečně chráněno. Po uzdravení jí na spodní části zad vyrazila podivná vyrážka. Infekcionista při letmém pohledu oznámil, že jde o opar, a předepsal těžká antivirotika. Alice je vypila, trápila se výčitkami svědomí. Pilulky nepomáhaly. Jiný lékař, už dermatovenerolog, mávl rukou – co je to za herpetickou infekci! Banální alergická reakce, na nervovém podkladě! Předepsal neškodnou mast a vyrážka zmizela. Zdálo se, že tím její zdravotní potíže skončily. Alice si oddechla a čekala na den porodu, nakupovala věno a zařizovala dětský pokoj.
V den termínu porodu začaly kontrakce samy od sebe, byly slabé, sotva znatelné, ale Alice, která si vzpomněla na instrukce, se rozhodla jít do porodnice.
– Není tam vůbec žádný otvor,” uzavřela po prohlídce službu konající porodní asistentka. – Jedná se o falešné kontrakce. Musíte je zastavit dřív, než se děložní hrdlo stihne otevřít.
Dvakrát jí byla podána kapačka s lékem na potlačení porodní aktivity. Kontrakce však neustávaly, naopak se stupňovaly, byly stále jistější a bolestivější. Alice trpěla celou noc a ráno byla znovu vyšetřena – otevírání začalo. Rozhodli se proces urychlit a propíchnout plodovou bublinu.
– Jsou vody normální? – Alice se zeptala a snažila se udržet klidný hlas. Na porod se důkladně připravila, přečetla hory informací.
– Ano, světlé, průzračné, žádné zelené, – uklidňovala se. – Všechno je v pořádku.
Začal jsem další kapačku – nyní pro stimulaci. Hodina, druhá, třetí… Bolest se stala pekelnou, všepohlcující. O šest hodin později kardiotokografický monitor poskytl alarmující údaje – srdeční tep plodu začal řídnout, zpomalovat se. “Hypoxie,” zašeptala porodní asistentka. Přišel lékař a položil ruku na Alicino promočené čelo: “Stav dítěte se zhoršuje. Existuje riziko. Navrhujeme císařský řez.” Alice, neschopná vzdorovat bolesti, jen přikývla.
Operace byla rychlá a podle lékařů úspěšná. Dívka se narodila. Vypadala docela zdravě, křičela, ukázali ji Alici – drobný, vrásčitý obličej, tmavé vlasy – a krátce ji přiložili k prsu. A to byl konec… Štěstí trvalo přesně pět minut. Alice viděla svou dceru příště až o den později na jednotce intenzivní péče, obtěžkanou senzory a hadičkami, napojenou na ventilátor, který za ni dýchal. Z koutku jejích drobných úst, nebo spíš z plic, vytékala šarlatová, děsivá krev.
– Zápal plic,” vysvětlil superintendant a vyhnul se pohledu. – Infekční. Pravděpodobně spolkl infikovanou vodu. Patogen… jeden z těch, které jste měla během těhotenství. Je velmi těžké s ním bojovat.
Třetí den života, kdy se zdálo, že se stav dítěte stabilizuje, a objevil se paprsek naděje, seděla Alice na oddělení a usilovně, až do bolesti, se snažila odkalit vzácné mlezivo. Modlila se ke všem svatým, ke všem bohům, které znala. Maxim se poprvé po letech vydal do kostela, aby tam položil svíčku. A později měl udělat tu podivnou, pověrčivou věc a změnit dítěti jméno. Jedna ze vzdálených příbuzných, stará snacha, zašeptala, že jméno dítěte by nemuselo být vhodné… Bylo to samozřejmě hloupé, ale v takové chvíli se člověk chytá každého stébla. Oba dva vybrali jiné jméno – podle svatých knih, silné, starobylé jméno. A právě v té chvíli, kdy Alice, která si byla stoprocentně jistá, že dítě přežije, vstane, bojovala o každou kapku mléka, vstoupil do pokoje primář. Přistoupil k ní a jemně, ale naléhavě jí zastavil ruku.
– Je mi to líto, Alice,” řekl a podíval se kolem ní do zdi. Po těchto slovech následovala dlouhá, vyhýbavá lékařská vysvětlení, v nichž se hlavní význam utopil, rozpustil: konec. Je konec.
* * *
Za šedými okny protijedoucích aut se mihotaly tváře. Neznámí, lhostejní lidé, kteří se věnovali svým záležitostem. V autě měli být tři. Ale byli tam zase jen oni dva. Stejně jako vždycky. Jenže teď mezi nimi zela propast.
“Omlouvám se – jaká hloupá, otřepaná, nesmyslná fráze!” – vztekala se Alice. – “Jak teď žít?! Jak dýchat, když celý svět přestal existovat, zamrzl, zastavil se právě v tomhle zlomovém bodě, napjatý jako tětiva luku, připravený prasknout napětím?”
Příbuzní, kteří je přišli podpořit, odvrátili zrak. Mysleli si, že za odkládání operace mohou lékaři, že by měli podat žalobu, potrestat viníky, dožadovat se pravdy… Ale Alice, ponořená do propasti svého žalu, nic nechtěla. Bylo pro ni těžké se i pohnout. Každý pohyb, slovo, myšlenka vyžadovaly nelidské úsilí. Rozhodla se, že po novoročních svátcích půjde do práce. Sedět doma, obklopená těmi dětskými věcmi, které se nedaly rozdat ani vyhodit, se rovnalo šílenství.
S Maximem strávili Nový rok a Vánoce v domě jejích rodičů v tiché zasněžené vesnici. Ticho tam bylo ohlušující. Na Štědrý den, na Boží hod, se rozhodli vytopit lázně, aby smyli skvrny z města a nemocnice, aby se nějak obnovili. Muži – Maxim a můj otec – tam šli první. Zůstali tam dlouho. Alice s matkou se do lázní dostaly až o půlnoci. Alice se kvůli stehu nesměla naparovat, ale její matka, pověrčivá a vnímavá, se bála jít sama do temné zahrady v zadní části lázní, a tak Alice mlčky šla s ní, zabalená do starého froté županu.
Lázně byly teplé, vyhřáté, voněly březovou metlou a suchým dřevem. Maminka, už zapařená, vyšla za Alicí do předsíně, kde seděla na široké lavici.
– Tu noc začíná vánoční věštění, víte? – Řekla máma a ovívala se ručníkem. – Vzpomínám si, že když jsem byla malá, scházely jsme se s děvčaty, rozvěšovaly zrcadla, zapalovaly svíčky… Věštily jsme ze snoubenců.
Alice vdechovala horký, léčivý vzduch, který přicházel do předsíně za její matkou. Teplo a únava ji uspávaly.
– Takže? Opravdu?
– Aha… – Máma zaváhala. – Jednou… Vzpomínám si, že jsme proti sobě postavili dvě zrcadla, ve tmě, a čekali, čekali… A pak jsem ucítil, že se v hloubi, v tom zrcadlovém nekonečnu, něco pohnulo. Jako by se k nám z dálky začala přibližovat nějaká černá, nezřetelná postava! No, my, blázni, jsme vypískli a rozprchli se. Od té doby už jsem to nikdy neuhádl. Chceš, abych to teď zkusil s tebou? Alespoň na kávové sedlině.
— Za nic na světě! — Alisa se zamračila.
Pomohla matce se umýt a unavená odešla domů.
-“Jdi, mami,” řekla Alice tiše. – ‘A já si tady chvíli posedím. Chci být sama.
Maminka přikývla, podívala se na dceru chápavým pohledem a odešla. Zůstala sama. Někde zaskřípalo staré prkno, chrčelo a bylo to trochu slyšet, jako by dřevo praskalo horkem. V rozích předsíně, až pod samotným stropem, se na stěnách držely zaprášené, šedivé pavučiny. A za zamrzlým oknem bylo ticho, sníh a třešňové větve zabalené do bílé, nadýchané peřiny. Alicino srdce nepustila touha jako dehet. Lehla si na teplou lavici a snažila se na nic nemyslet, jen poslouchat: naslouchat stále ještě žhavým uhlíkům praskajícím v kamnech, starému javoru vrzajícímu ve větru za zdí, tichu šumícímu v uších… Postupně, nepozorovaně, začala Alice podřimovat. Hranice mezi realitou a posedlostí se ztenčila a ona byla vtažena do dlouhého, vydatného, ale tak krátkého spánku.
Zdálo se jí, že je doma ve svém městském bytě. Obývací pokoj zalévalo sluneční světlo. Přešla k postýlce, kterou s Maximem tak láskyplně vybrali. Byla bílá, s vyřezávanými balustrádami. V postýlce se něco pohnulo, ozval se tichý zvuk. Alici se sevřelo srdce.
Přistoupila blíž a nahlédla dovnitř. Na růžovém prostěradle tam ležela její dcera. Novorozeně, maličké. Stejné, jehož tvářičku si bude pamatovat navždy. Dívka byla živá. Otočila hlavu a podívala se přímo na Alici svýma obrovskýma modrýma očima. A najednou… se usmála. Bezzubý, andělský úsměv.
– “Mami,” řekla. Jasný, zvučný hlas, vůbec ne dětský.
Alice oněměla úžasem. Dívka znovu otevřela svá růžová, pučící ústa a z nich se linula jasná a přesná řeč. Mluvila jako dospělá! Alice se na ni dívala, neschopná pohybu, a v duši se jí zvedla bouře naděje. Možná se jí to jen zdálo. Možná že celý ten měsíc noční můry, ta bolest, ta ztráta – to byl jen strašný sen a ve skutečném životě je všechno v pořádku! Ale děti, zvláště novorozenci, neumějí mluvit. Uvědomění si této skutečnosti ji jako úder blesku probodlo. Rozplakala se.
Holčička se znovu usmála svým bezedným úsměvem.
-“Maminko moje nejmilejší, prosím, neplač,” řekl její křišťálový hlásek. – S tebou bude všechno v pořádku, věř mi! Určitě budeš šťastná. Budeš mít dceru. Dejte jí jméno Nasťa. A ničeho se neboj, maminko. Teď už bude všechno v pořádku. Budu vždycky s tebou.
Natáhla drobnou ruku a Alice se probudila. Náhle, se zatajeným dechem. Seděla na lavičce v předsíni a po tváři jí stékaly opravdové horké slzy. Cítila se prudce lehčí, jako by jí z ramen spadla hora kamení, rozpadla se jí u nohou a zanechala za sebou jen jemný písek, který bylo třeba ještě odhrnout… Ale první, nejtěžší kámen už spadl.
* * *
Čas léčí, jak umí. Pomalu, kousek po kousku. Alice odnesla všechny dětské věci rodičům, nechala jen jedno malé měkké růžové chrastítko v podobě medvídka, a dala se do práce. Každodenní rutina, zaběhnutý režim, známé trasy – to všechno ji vtáhlo zpátky do její rutiny. Postupně se začala vracet do života: poprvé se zasmála vtipu kolegy, aniž by cítila palčivý pocit viny; naučila se znovu radovat z prostých věcí – lahodné kávy, ranního slunce, manželova objetí.
Lékaři ji varovali, aby nejméně dva roky po operaci neotěhotněla. Ona to neplánovala. Rána byla příliš čerstvá. Ale osud rozhodl jinak. Těhotenství přišlo o rok a půl později. Alice si to uvědomila téměř okamžitě, ještě před odkladem. Znovu onemocněla a lékař jí předepsal silná antibiotika. A teď, když stála u umyvadla s pilulkou v ruce, najednou ucítila, jak jí něco doslova tlačí ruku od úst. Nebyl to hlas, nebyla to myšlenka – bylo to cvaknutí v jejích útrobách, fyzický pocit zábrany. Uvědomění si nového života v sobě.
Antibiotika byla silná a gynekolog po prostudování návodu, kde bylo těhotenství přímou kontraindikací, začal Alici přesvědčovat, aby těhotenství ukončila.
– Ne,” řekla Alice rozhodně. – Budu mít dítě.
Sotva překonala jednu nemoc, přišla další – tentokrát zánět ledvin. Opět byla potřeba antibiotika. Musela brát ještě silnější léky. Tlak se stupňoval ze všech stran: manžel, rodiče, tchyně, lékaři – všichni jedním hlasem říkali totéž: “Alice, to je nezodpovědné! Porodíš invalidu! Přivedeš k šílenství sebe i všechny kolem! Přerušte těhotenství!” Byla rozervaná na kusy. Tak moc to dítě chtěla! Věřila tomu snu, jako by to bylo evangelium. Ale co když to byl jen sen – výplod choré mysli? Co když se to dítě narodilo nemocné? To riziko bylo obrovské! Byl teprve druhý měsíc, všechny orgány a systémy se teprve ukládaly a silné léky mohly udělat cokoli.
Přišel den, kdy Alice, zlomená přesvědčováním, musela jít na potrat. To rozhodnutí ji stálo miliony nervových buněk; pálilo ji zevnitř. Probudila se na budík, ale znovu ji přepadla těžká, vatová dřímota. V tom lepkavém, neúprosném stavu polospánku se jí pomalu jako bláto plazila hlavou těžká, poslední myšlenka: “To je ono, je čas. Musíme vstát. Není na výběr… Nedá se nic dělat…”. A jakmile se tato myšlenka zformovala, něco zvenčí, hřmotné, ohlušující, jí zařvalo co nejhlasitěji přímo do ucha. Byl to ten hlas! Hlas její dcery z toho snu! Nebylo možné si ho splést.
“NEOPOVAŽUJ SE!!!”
Alice se bleskově probudila a vyskočila na postel. Srdce jí bušilo jako splašené. Udiveně se rozhlédla po pokoji. V bytě kromě ní nikdo nebyl. Bylo jen ticho a ozvěna toho výkřiku v její mysli.
Poté se o potratech přestalo mluvit. Nesčetněkrát chodila na ultrazvuky, absolvovala testy, podepsala hromadu dokumentů, že přebírá plnou zodpovědnost. Rodiče kroutili hlavou, tchyně ji otevřeně nazývala lehkomyslnou, bláznivou, posedlou svým nápadem. Jediný Maxim jí byl oporou a povzbuzením. Stejně jako ona i on věřil. Stačilo se jen modlit a čekat.
Dva týdny před porodem byla Alice přijata na oddělení těhotenské patologie na pozorování. Zanedlouho byla na její pokoj přemístěna jiná žena, stejně kulatá a neohrabaná. Večer u čaje se daly do řeči.
– Já jsem Alice,” představila se.
– A já jsem Nasťa,” usmála se sousedka.
Alice se cítila jako po zásahu elektrickým proudem. Přesně tak se s Maximem rozhodli říkat své dceři, jak jim to řekla holčička ve snu. Ani jednou se nezeptala na význam toho jména. Srdce se jí rozbušilo rychleji.
– A ty, Nasťo, nevíš náhodou, co znamená tvé jméno? – Snažíc se působit klidně, zeptala se Alice.
– Tvé vlastní? Samozřejmě, že to vím! – Dívka se zasmála. – Máma vždycky říkala, že Nasťa znamená ‘vzkříšená’. Oživená k životu. Krásné, že?
Risen. Alici přeběhla po zádech husí kůže a lžička jí vypadla z oslabených prstů a s rachotem spadla na podlahu. Nemohla tomu uvěřit. Bylo to znamení. To nejjasnější a nepopiratelné.
Druhý den porodila. Lehce a rychle. Narodila se jí dcera. Silná, zdravá, se silnými plícemi, která se ohlásila na porodním sále náročným, velitelským křikem. Její Nasťa. Její vzkříšená dcera.
V březnu byli propuštěni. Opět svítilo slunce. Jasné, drzé a radostné svým jarním způsobem. Teď už ale neřezalo do očí. Dítě, které Alice opatrně nesla v teplém obalu do auta, se mračilo proti jasným paprskům. Alice jí zakryla obličej rukou a chránila ji tak před světlem. Na okamžik se zastavila, kolébala drahocennou, živou, teplou obálku, podívala se přímo na slunce a usmála se na něj. Zpívalo jí v duši.
“Děkuji ti, jasná obloho,” pomyslela si. – Děkuji ti, můj malý anděli strážný. Děkuji ti, Pane, za všechno! Za bolest, za naději, za zázrak. Za mou vzkříšenou Nasťu.”
