Klidný letní večer, růžový západ slunce a nečekané přiznání manželky: “Můj bratr měl pravdu, když se nechtěl oženit…” Co se skrývalo za těmito slovy?
Naděžda Alexejevna si těžce povzdechla při pohledu na západ slunce, který zahradu zbarvil do jemných růžových tónů,
– Víš, Serjožo, můj bratr Anatolij má asi pravdu, že se nemá ženit. Že neměl děti ani vnoučata, že žil sám pro sebe a svá nejlepší léta nikdy nikomu nevěnoval,” řekla náhle manželovi za tichého letního večera.
Sergej Pavlovič překvapeně zvedl obočí,
– Čemu najednou nerozumíš, Nadio?
– Nemluvím o tobě, ale o tom, že jsme s tebou dali všechno pro naše děti a pak jsme vychovali naše vnoučata. Když byli malí, měli jsme na dače spoustu hluku, celá rodina tu trávila léto. Ale teď už tam skoro nejezdí, nemají čas. A nejstarší vnuk Griša mi dokonce zapomněl pogratulovat k narozeninám,” byla Naděžda Alexejevna úplně rozrušená.
– No tak, naše Nataša ti blahopřála jménem celé rodiny, zapomněl jsi? – začal utěšovat svou ženu Sergej Pavlovič, – A pak, Grišův otec pracuje v autoservisu, chodí tam hned po škole a domů se vrací pozdě. Vzpomínáš si na sebe v jeho věku, myslel jsi jen na babičku?
– No, ne pořád, ale nezapomněl jsem, to mi nevymlouvej. Můj bratr Anatolij se teď plaví na lodi a užívá si života. A my dva jsme si ještě ani nedali stranou peníze na stáří, dva naivní a sentimentální snílci. Kdykoli měly děti problémy, dávali jsme jim všechno, aniž bychom mysleli na sebe. A když máme problémy my, nikdo si na nás ani nevzpomene!
– Nechápu to, jaké máme my dva problémy? – Sergej Pavlovič se podivil: – Na naší dače je teplo, lednička je plná, o víkendu půjdeme do místního muzea. A já můžu, dokud můžu – trochu k důchodu na poloviční úvazek, co ti chybí, že závidíš bratrovi? Prostě stárneme, tak za to nikdo nemůže,” rozhodil rukama Sergej Pavlovič.
– Co když budeme něco potřebovat? Pravděpodobně si myslí, že máme všechno a nic nepotřebujeme. Tak co potom? Není mi příjemné žádat o všechno, to mě bolí,” nesouhlasila smutně Naděžda Alexejevna se svým manželem.
Stáří samozřejmě není mládí, zejména ne zkažené a ne šťastné…..
V sobotu měli koupací den a v neděli chtěli navštívit místní historické muzeum a galerii místních umělců. Už měli sbaleno, když tu náhle k jejich brance přijelo neznámé auto. A z auta vystoupil… jejich nejstarší vnuk Gríša.
Dárek od vnuka
Gríša se s obrovskou kyticí květin okamžitě vydal za babičkou,
– Ba, tehdy jsem nemohl, tehdy ti maminka gratulovala od všech, a teď jsem vydělal peníze, tady jsou květiny, a tohle je taky pro tebe, Ba, – a Griša najednou vytáhl z kapsy dva papíry po pěti tisících a podal jí je.
Nadezhda Alexeyevna dokonce odstrčila,
– Ale co, Grišo, jak můžu brát peníze od dítěte, to je špatné!
Vnuk se usmál,
– Bah, už nejsem dítě, podívej se na mě, už mám řidičák, pracuju, otec mi dal své staré auto a já si ho sám opravil. Brzy přivedu svou přítelkyni Julii, aby se seznámila s tebou a s mým dědečkem. Chceš jít do obchodu a můžeš si vybrat dárek sám, jestli jsou peníze problém? Proč, muži mohou vždycky dávat ženám peníze a dárky, vydělal jsem si je sám.
Naděžda Alexejevna se dokonce rozplakala, objala svého vnuka a cítila, jak upřímná jsou jeho slova. A ona souhlasila, a tak jí šli koupit módní halenku, vnuk ji vybral, a ještě dva šálky a podšálky, velmi krásné, pro Naděždu Alexejevnu a jejího dědečka Sergeje Pavloviče.
Naděžda Alexejevna se z takových darů cítila neobyčejně příjemně.
Když teď přišli sousedé na čaj, všem se s tím chlubila,
– Přišel můj vnuk, přinesl obrovskou kytici, pak jel autem do obchodu a koupil tuhle halenku a tenhle nádherný čajový pár!
Při těch slovech se jí oči rozzářily štěstím, ale kolik je toho na něj moc. Žádné miliony se nemohly vyrovnat tak vzácnému daru od jejího vnuka.
A jednoho večera, na dalším čajovém dýchánku, řekla svému manželovi,
– Budu muset pozvat bratra Tolju, aby nás zase někdy navštívil. Vždyť samota je tak strašná a žádné Maledivy ani Turecko ji nenahradí, když vnuk přijde za svou milovanou babičkou s květinami a dárkem, který si sám zasloužil!
Sergej Pavlovič s úsměvem přikývl,
– Teď máš pravdu, Nadio. Rodina je nejdůležitější. A i když věci nejdou vždycky hladce, i když děti a vnoučata nejsou vždycky nablízku, ale když přijdou, když cítíš jejich lásku a péči, uvědomíš si, že všechno nebylo marné.
Naděžda Alexejevna se na svého muže vděčně podívala,
– Víš, Serjožo, opravdu pozvěme Tolju. Třeba se na nás podívá a uvědomí si, že štěstí není v samotě a cestování, ale v rodině, v lásce a vzájemné péči.
Sergej Pavlovič na ni mrkl: – Pozveme vás. Uděláme koupel a upečeme koláče. Ať vidí, jak žijeme, jak nás mají rádi. Třeba bude chtít stejně starý, není o moc mladší než ty. A taky bychom měli pozvat sousedku Irinu, protože ta má taky potíže, neví, kam jít, asi se nudí sama…..
Následující víkend zavolali Anatoliji a pozvali ho na návštěvu. Anatolij, trochu překvapený, ale polichocený pozváním, přijal. Přijel v sobotu odpoledne s kufrem plným exotických suvenýrů ze svých cest.
Naděžda Alexejevna ho přijala s otevřenou náručí,
– Toliku, jak rád tě vidím! Pojď dál, udělej si pohodlí. Právě tu vyhříváme saunu.
Anatolij se rozhlédl.
Chata vypadala velmi útulně a příjemně. Vzduch byl provoněný vůní čerstvě posečené trávy a kouřem ze sauny.
Po koupeli a obědě seděli na verandě, pili čaj a povídali si. Anatolij vyprávěl o svých cestách, o vzdálených zemích a exotických kulturách.
– Máte zajímavého vypravěče, mohu se přidat? – Na verandu vstoupila jejich sousedka Irina.
– Samozřejmě, Iročko, jsi vždy vítán, seznam se s mým bratrem Anatolijem, právě se vrátil z cesty. A tohle je Ira, naše milá sousedka, která k nám často chodí na čaj……
O týden později přišel Anatolij nečekaně do sestřina domku znovu. Nezdržel se však dlouho, odešel k Irině a byl pryč až do večera. Ze sousedního pozemku se ozýval smích, pak hrála hudba a Naděžda Alexejevna viděla, jak Anatolij přes plot pomáhá Irině stříhat keře!
To se jejímu bratrovi ještě nikdy nestalo, dacha….. nenáviděl.
Nyní jsou Anatolij a Irina spolu, chodí se společně koupat k řece. Společně grilují maso a Anatolij zatím nechce jezdit na žádné výlety, je mu tu dobře. A nedávno Irina přiběhla a dlouze si šeptala s Naděždou Alexejevnou o tom, jestli má ve svých třiačtyřiceti rodit? Dřív to v úmyslu neměla, ale Tolja se jí tak ptal, moc si přál dceru, říkal, a sám od sebe něco takového nečekal…..
Ať si říkáte, co chcete, je to lidská přirozenost.
Bez ohledu na to, jak je to dobré sám, ale s osobou drahou vašemu srdci je vždy lepší, měli byste to jen zkusit, a nic jiného není potřeba, kromě obvyklého rodinného štěstí …
