Ruslan se nesnažil být lstivý. Když se ho Aljona přímo zeptala na ženu po boku, ani nezaváhal – klidně si utřel ústa ubrouskem a nedbale ho hodil na stůl.
– Jak to víte? – Právě jsem se zeptal.
Alyona byla zmatená.
– Na tom nezáleží. Řekni mi to lépe – jak je to dlouho?
– Nic neskrývám,” pokrčil rameny. – Ptal ses a já ti to řekl.
– Ruslane!” téměř vykřikla. – Co ti chybělo?
Podíval se na ni chladně, téměř posměšně.
– Chceš, abych ti skládal účty z každé záležitosti? Máme dohodu: pokud odmítneš být manželkou v jakémkoli smyslu, můžu jít.
– To myslíte vážně! – vykřikla, ale on už vstal od stolu.
– Mám zpoždění. Probereme to dnes večer, jestli jsi netrpělivý.
– Dnes večer tu nebudeme,” řekla Alyona sklesle.
Dělal, že neslyší, a odešel.
Alyona zůstala sama, posadila se ke stolu a vtiskla si tvář do dlaní. Milovala ho? V takových chvílích sama nevěděla. Pak se jí zdálo, že ano, a najednou – jako by s ní vždycky zacházel jako s hračkou.
Za deset let manželství toho prožili hodně: nekonečné pokusy stát se rodiči, tři protokoly IVF a nakonec dvojčata – Dášu a Denise. Ruslan byl o patnáct let starší než ona, ale když si ho brala, Alenu ani ve snu nenapadlo, že jednoho dne bude čelit zradě.
Vzpomněla si na jejich rozhovory: než se děti narodily, žertem ji varoval, že “nebude zodpovědný sám za sebe”, pokud nedojde k intimnostem. A jak by jí mohlo být hodně, když v noci nespala – syn křičel kvůli kolice nebo prořezávání zubů? Alyona se snažila udržovat ve formě, ale lékaři a nervy jí sežraly síly.
Ruslan naopak zůstával věčně zaneprázdněný, pevný a samolibý. Jejich “líbánky” se protáhly na léta boje o potomstvo a dávno se vyčerpaly.
A pak jsou tu dopisy, fotografie a videa. Na jeho tabletu, který se jí náhodou dostal do rukou. Žena ve spodním prádle, teskné sténání, korespondence s nějakou Allou. Prsty se jí třásly šokem.
Nejdřív se mi chtělo vřískat. Ale když Alyona uslyšela z dětského pokoje synův hlas, ovládla se. Přečetla dětem pohádku, uložila je do postele a vrátila se k vlastním myšlenkám.
V noci jsem se ho zeptal přímo. Ani se neobtěžoval to popřít. Bylo to horší než lež – v jeho hlase nebyla ani špetka lítosti.
Naléhavě jsme potřebovali radu. Aljona zavolala Regině, jediné osobě z manželova okolí, která se k ní chovala přátelsky. Ta však nad ní jen mávla rukou:
– Přestaň to tak dramatizovat. Ruslan nikdy nebude mít vážnou známost. Jestli chceš, dám ti číslo na skvělého psychologa.
A tak se Aljona ocitla v bytě na Zemljanském valu. Otevřel jí muž v županu, s černými chundelatými vousy a pronikavým pohledem. Představil se jako Vitalij. Choval se podivně, mluvil v hádankách o “mnohoženství mužů” a pak si dovolil zajít příliš daleko. Aljona v slzách utekla a nazvala ho šarlatánem.
Později se ukázalo, že skutečný profesor Vitalij přijímal na úplně jiném místě a na Zemljanském valu hospodařil soused-veterinář Grigorij.
Samotné poradenské sezení však přesto přineslo změnu. Charismatický plešatý psycholog dokázal navázat jejich dialog, vyložit jejich problémy. Alyona měla nesmělou naději, že se rodinu podaří zachránit.
Ale myšlenka na to, jak snadno se mohla stát kořistí tuláka, stále bodala.
