Manželův telefon ležel na stole a pípal, zatímco Saša byla ve sprše. Yana věnovala displeji letmý pohled a ztuhla. Vyskočila na ni zpráva od Christiny: “Ahoj, chyběla jsi mi. Kdy budeš v kanceláři?”
Jana zamyšleně zvedla telefon, ale na zprávy se nepodívala, i když věděla, jak ho odemknout. Nebyl to její styl. Důvěřovala Saše – dokonce i teď, když se zdálo, že to s jejich vztahem jde z kopce.
Těžké časy začaly před rokem. Tehdy Yana přišla o dítě a byl to její třetí potrat. Lékaři rozhazovali rukama: ženské tělo je choulostivá věc a někdy se nastavení porouchá. Z nějakého důvodu se to však pro Sašu stalo mnohem větší ranou než předtím. Zdálo by se, že Yana má větší strach, ale její manžel pak měl pocit, jako by ho to přemohlo.
Saša vyrůstala ve velké rodině a velmi toužila po dětech. Možná dokonce o něco víc než jeho žena, i když Yana cítila potřebu i ochotu stát se matkou. Byla unavená z nekonečných cest k lékařům, kteří odvraceli zrak, z vědomí vlastní méněcennosti. Po prvním potratu to neřekla ani rodičům: matka, místo aby ji podpořila, na ni křičela:
– Nemůžeš udělat tak jednoduchou věc – porodit! Ty, Janko, jsi směšná. Jako tvoje sestra!
Po třetím potratu se manželé odcizili. Yana se upřímně snažila jejich vztah zlepšit, ale Saša byl stále chladnější, mluvil s ní méně… Jednoho dne mu zavolala na kus řeči.
– Něco ve mně vyhořelo, Janko,” řekl zamyšleně, “možná to zase vyhoří. Dej mi čas.
A ona dala.
Možná to bylo špatné rozhodnutí. Na obrazovce se objevilo: “Chyběla jsi mi.”
Yana Kristinu znala. Chodila na firemní večírky v manželově firmě a poznala všechny jeho kolegy. Kristina byla okázalá, nápadná, mluvila nahlas a srdečně se smála. Jana jí dokonce záviděla energii, která z ní tryskala. Ale zároveň v Christině bylo cítit jakési drásání, jako by veselost i okázalost – všechno bylo na efekt, ale uvnitř to bylo jiné. Jana si to nedokázala vysvětlit. Sama byla jiná: rezervovaná, až chladná, introvertní. A zdálo se jí, že Christinin typ je pro Sašu nepřitažlivý. Ale tady bylo to poselství…
Saša v poslední době skutečně častěji pracovala dlouho do noci. Možná jen neseděl nad objednávkami, ale povídal si s Kristinou? Yana si připadala, jako by ji někdo zevnitř rozřízl. Říkala si, že by neměla dělat žádné dalekosáhlé závěry, ale… Co dělat?
Ten večer Saša opět zůstal dlouho v kanceláři. Yana seděla u okna a přemýšlela. Snažila se pochopit, co a kdy se pokazilo a zda už se Sašou překročily hranici, která by znemožnila návrat jakéhokoli vztahu. A jestli bylo jejímu muži s Kristinou lépe, pak by ho možná měla nechat jít…?
“Ne,” pomyslela si Yana jasně, “Sashka je moje. Já ho miluju. A on miluje mě.” Stále to cítila, navzdory vzdálenosti a všeobecnému smutku z toho, co se stalo. Bylo to cítit z jejich doteku, ze způsobu, jakým se její manžel na Yanu díval. Možná méně často než dřív. A ona se uzavřela do své ulity, snažila se vzpamatovat a nemyslela na to, že Saša také potřebuje pomoc. To ona má kolem sebe okruh sympatizantů (kromě rodičů). Dokonce i Janina tchyně a tchán ji velmi podporovali. Chtěla, aby bylo lépe – možná ne jako dřív, ale ještě lépe.
Druhý den šla Jana do manželovy kanceláře.
Věděla, že je Saša venku s klienty, a byla docela překvapená, když ho viděla jít ven. Ale ne sama. Kristina šla s ním. Jana ztuhla a modlila se, aby si jí nikdo nevšiml. Být svědkem milostné scény – jaká to sprostota!
Saša s Christinou se zastavily a žena se k němu přitulila. Saša však o krok ustoupil a zavrtěl hlavou. Janu zajímalo proč. Bylo to proto, že byli na očích, nebo proto, že nepotřeboval ničí objetí? Saša nasedl do auta a odjel a Kristina zůstala stát na chodníku a kousala se do rtu. Otočila se a najednou uviděla Yanu.
Myslela si, že manželův kolega odejde, ale Kristina se pohnula směrem k Janě. Zastavila se před ní a pohlédla na ni.
– Ahoj.
– Ahoj.
– Měla jsi ho nechat jít,” řekla Christina bez okolků. – Ten muž trpí.
– Víte o tom něco? – Yana se zdvořile zeptala. Pokud věděla, Saša o rodinných problémech v práci nemluvila.
Kristina pokrčila rameny.
– Nic, ale je na něm vidět, že je smutný.
– A vy jste uchazeč, že?
– Proč ne, když ji nepotřebujete?
– Potřebuji ho,” řekla Jana tiše. – Miluju ho.
– Nezdá se mi to,” odfrkla si Christina. – Dokonce začal dělat chyby ve výpočtech, a to by ho připravilo o prémie. A já mu to ulehčuji. A jsem připravená mu dál zlepšovat náladu, a nejen tu.
– Ušetřete mě detailů. A prosím, nepleť se do naší rodiny.
– Zůstalo něco z vaší rodiny? – Christina se na Janu arogantně podívala. – Nevzdávám se. Takže bys měla raději ustoupit – pěkně.
Nečekala na odpověď a odešla. Yana se za ní dívala a oceňovala její sebejistou chůzi a elegantní vzhled. Necítila se však ani sklíčená, ani znechucená. Zdálo se, jako by se rána, která se v ní objevila, začala náhle hojit a odněkud se objevilo sebevědomí.
Toho večera se Saša opět vrátila domů pozdě. Yana seděla u počítače a prohlížela si webové stránky s letenkami.
– Co to děláte? – Saša ji políbil na krk. Yana ucítila známou vůni a usmála se.
– Sash… můžeš si vzít pár dní volna?
– Mohu, proč?
– Pojďme do Istanbulu. Lístky jsou levné, je tam teplo a my už dlouho chceme vidět Ayu Sofii. A taky,” Jana se otočila a podívala se manželovi do očí, “si musíme promluvit. Na dlouhou dobu. Ale tady to nejde. Chci změnit situaci a probrat, co se mezi námi děje. Jestli to chceš taky, tak se na to podívej.
– Ano,” řekla Saša po pauze, “chci. Koupit lístky.
…O týden později seděli v restauraci v istanbulském starém městě. Směs nových vůní, hlasy mluvící neznámými jazyky, turecký čaj, sladkosti na malovaném talíři… A konečně upřímný rozhovor.
– Mluvila jsem s Kristinou,” přiznala Jana. – Náhodou, nechtěla jsem. Řekla mi, že tě chce odvést pryč. Přímo. Řekni mi, Sašo, jen upřímně… Co si myslíš?
Chvíli mlčel, ale neodvrátil pohled.
– Mám ji ráda jako člověka, ale Yanka… Celý rok se snaží. A v jednu chvíli mě napadlo: Možná je to tak správně. Rozejít se s tebou, vrátit se k ní… Ale jakmile mě takové myšlenky napadly, udělalo se mi špatně. Prostě nevím, co mám dělat. My dva jsme tolik chtěli děti.
– Pořád to chci,” řekla Jana tiše. – A já nepřestanu. A pokud se ukáže, že dítě mít nemůžeme, jsem připravená vzít si ho z dětského domova. Co si o tom myslíš ty?
Saša se na ni šokovaně podívala.
– Ale přemýšlel jsem o tom! Jen jsem předpokládal, že nebudeš souhlasit.
Jana byla na řadě s překvapením.
– Já?! Ale když můžete dát dítěti milující rodiče, proč ne?
– Jsi prostě… odtažitý, Iane. To se mi na tobě líbí, ale nemyslela jsem si, že bys do toho šel.
– Jdu do toho, možná to nebude snadné, ale určitě to zvládneme!
Tak o tom to všechno bylo!
– Proč jsme o tom nemluvili dříve? – zamumlal Saša a přitáhl si Janu k sobě. – Báli jsme se, že si ublížíme? Na tom nezáleží. O těchhle věcech se musí mluvit.
– A Christina…
– Promluvím s ní a všechno jí vysvětlím. Řeknu jí ne.
To ještě nevěděli, že si z této cesty přivezou domů vzácný dar, se kterým se setkají přesně za devět měsíců…..
