Když jsem ležel na posteli a předstíral, že usínám, slyšel jsem, jak můj syn mluví s mou ženou. „Počkej se mnou ještě chvíli, drahá,“ řekl můj syn, “už mu zbývá jenom kousek času. Kolik? Dva nebo tři roky, to je vše. A pak už bude byt náš.“ Tato slova mě zasáhla až do hloubi duše. Nemohla jsem uvěřit, že po vší lásce, úsilí a výchově, kterou jsem do svého syna vložila, o mně takhle mluví.
Bylo mi teprve sedmdesát let a oni mě chtěli zabít, protože potřebovali můj byt. Můj syn a jeho žena se k nám nastěhovali krátce po svatbě a od té doby s námi žijí. Když moje milovaná žena ještě žila, cítil jsem se jako majitel domu.
Časem jsem si všiml, že na můj názor nedbají a chovají se ke mně jako k nájemníkovi, který se bude muset brzy vystěhovat, aby uvolnil místo mladému páru. Když se do mého domu nastěhovala snacha, doufal jsem, že se situace změní k lepšímu, ale bylo to jen horší.
Tak jsem si řekla, že už toho bylo dost. nenechám je, aby se mnou zacházeli jako s přítěží, která jim brání v bydlení v mém (pozn.: mém!) bytě. Zavolala jsem starému příteli, aby mi pomohl vyměnit zámek na dveřích, a pak jsme všechny věci vystěhovali na chodbu. Když jsme se vrátili z práce, mladíci na nás byli naštvaní.
Pokusili se otevřít dveře, ale ty se nechtěly pohnout.
Můj syn a snacha klepali na dveře a zvonili, ale já je dovnitř nepustila.
Věděla jsem, že mě neposlechnou, a tak jsem se s nimi ani nepokoušela mluvit. O několik dní později mi syn volal, aby se omluvil, ale já jsem neměla zájem poslouchat jeho výmluvy. Nemohla jsem mu odpustit, že chtěl mou rychlou smrt, aby získal můj majetek.
Měl jsem čest a důstojnost a takovou neúctu jsem neakceptoval. Rozhodl jsem se prodat byt a přestěhovat se na vesnici, abych si tam užil nový život. Díky penězům, které jsem získal z prodeje svého majetku, jsem konečně mohl žít sám pro sebe, o čemž jsem vždycky snil. Věřím, že jsem udělal správnou věc a v mém jednání není žádné sobectví.
