Rozhodla jsem se pro test DNA jen ze zvědavosti-chtěla jsem zjistit, zda mám Rod Skandinávců nebo Keltů. Ani ve snu jsem netušila, kam to povede. Když jsem dostala dopis s výsledky, mé srdce se zachvělo hrůzou: “byl nalezen první stupeň příbuzenství: Daniel je bratr (100% na obou liniích).»
Jako jediné dítě v milující rodině jsem nikdy neslyšela o nějakém Danielovi. Ve zmatku jsem se na to zeptala svého otce. Zbledl a jako by se bál šeptem, požádal nikoho, aby to neříkal – kdysi měl poměr, “velmi dávno”. Přikývl jsem, ale nemohl jsem se zbavit pochybností.
Napsal jsem Danielovi sám a byl jsem překvapen, když jsem dostal téměř okamžitou odpověď: “Billy? Jsi naživu? Nečekal … vzpomínáš?”Druhý den jsme se potkali v malé kavárně. Jeho pohled a hlas jako by mě vytáhly ze snu.
“Pamatuješ si starý dům u jezera a našeho psa Scruffyho?”zeptal se nečekaně.
Zavrtěl jsem hlavou: “Ne… nikdy jsme spolu nežili.” Jeho oči ztmavly.
V dětství jsme byli svědky požáru, který zničil naše biologické rodiče. Vzala ho jedna rodina, já druhá a pak ho adoptovali současní tatínkové s maminkou. Jako by mi vymazali paměť a on ne.
Šokovaný jsem se vrátil domů a než byli rodiče pryč, našel jsem v otcově kanceláři soudní dokumenty o požáru: dům byl umístěn za našimi pěstouny a příčinou požáru byl vadný drát, o kterém věděli, ale neodstranili ho. Biologičtí rodiče zemřeli a my jsme byli rozděleni, abychom zakryli svou vinu.
Ten večer jsem na ně čekal v obýváku se zažloutlým novinovým výstřižkem o tom požáru. “Řekneš mi pravdu?”zeptal jsem se a ukázal článek. Otec mlčel. Dodal jsem:”viděl jsem Daniela.”
Slova byla zbytečná-v jeho očích si vše přečetl sám. Ráno jsem se sbalil a odešel. U dveří na mě čekal bratr. A i když nás čeká celý život, vím přesně: budu po boku toho, kdo je opravdu můj.
