…Všichni se báli, že to její tělo vzdává.
Ta nedělní noc byla nejdelší v maminčině životě. Seděla u Lilianina lůžka, držela ji za ruku a tiše se modlila, zatímco lékaři kroužili kolem, kontrolovali monitory, podávali léky a významně mlčeli. Lilian blouznila, šeptala jména pohádkových postav, omlouvala se:
– Mami… Promiň, že jsem ti snědla čokoládu… Nechtěla jsem to…..
Matka ji pohladila po vlasech a neměla sílu promluvit.
Ráno krize pominula. Horečka klesla, puls se normalizoval, dýchání se zklidnilo. Lilian upadla do hlubokého spánku. Lékařům se ulevilo – přežila. Ještě jednou.
Následující dny byly klíčové. Léčba, speciální dieta, každodenní kapačky, doplňky stravy. Lilian začala nabírat sílu. Častěji se usmívala a žádala o pastelky. Její první kresba: holčička s mašlemi, její maminka a medvídek s obvazem na bříšku.
Po třech měsících už Lilian chodila sama po chodbě. V příliš velkém županu, s ruměncem na tvářích a leskem v očích. Všichni zaměstnanci ji znali. Sestry jí nosily čaj s medem, v salonech jí dávali nálepky. Dokonce i zaneprázdnění lékaři zpomalovali své kroky, aby se na ni usmáli.
– Jednou budu jako ty,” řekla. – Ale budu mít růžový stetoskop!
Všichni se smáli. Ale ona si myslela, že je to skutečné.
**
Při propuštění byla uspořádána malá oslava. Dort ve tvaru medvídka, nápis “Náš bojovník!”, barevné balónky a… slzy dojetí. Zdravotník jí věnoval dětský stetoskop.
– Nechte si ji. Dokud si nekoupíte skutečný.
Roky ubíhaly. Lilian vyrostla. Prošla dalšími testy, kontrolami a recidivami. Často se musela vzdát svých radostí. Nikdy se však nevzdala svého snu.
Ke každým narozeninám se kreslila v bílé zástěře a dodávala: “Dr. Lilian”.
Byla nejlepší ve třídě. Milovala biologii. Vedla si sešit s poznámkami o nemocech, o kterých slyšela v dětství. Chtěla vědět všechno. Chtěla zachránit ostatní.
V 19 letech se dostala na lékařskou fakultu. Její maminka před univerzitou plakala a pevně ji objímala. Na kabátě měla připnutou brož – medvídka.
Lilian už byla známá. Její příběh koloval v médiích. Získala speciální stipendium pro děti, které přežily vzácná onemocnění. Stala se jeho první příjemkyní.
Ve čtvrtém ročníku požádala o stáž v nemocnici, kde jí zachránili život. Když vstoupila na známou chodbu, sestra byla stejně ohromená jako ona:
– Lilian? Jsi to opravdu ty?
– Teď jako studentka medicíny – usmála se. – A vzpomínáte si na růžový stetoskop?
– Mám ho v šuplíku!
Na pediatrii nebyla jen “učednicí”. Byla živoucím důkazem toho, že stojí za to bojovat. Děti se na ni dívaly s obdivem. Rodiče jí naslouchali s nadějí.
– Prošla jsem si stejnou věcí jako vaše dítě,” řekla s něhou. – A dnes jsem tady. Udělám to i pro vás.
Jeden malý pacient se tiše zeptal:
– Byl jsi také nemocný jako já?
Lilian si klekla k posteli a stiskla jí ruku:
– Ano. A já jsem se zotavil. A vy můžete také.
**
Dr. Lilian Beckerová se ve svých 27 letech stala dětskou lékařkou specializující se na vzácná onemocnění. Na zástěře měla vyšité jméno. A na krku měla růžový stetoskop.
Ale nejcennější byla slova pacientů:
“Děkujeme, že existujete.”
Její matka, už starší, občas nosila do nemocnice koláče a mluvila s hrdostí:
– Byla křehká jako list. A teď… silná jako strom.
Lilian se usmívala. Na bolest však nikdy nezapomněla. Ani na noci s horečkou. Ani pohledy lékařů, které mluvily víc než slova. Všechny tyto věci ji formovaly.
Dnes byla:
hlasem naděje,
rukou, která podpírá,
srdcem, které rozumí.
A v očích každého nemocného dítěte viděla sebe – malou holčičku s obrovskýma očima, která kdysi šeptala:
– Ještě jsem se nedívala na konec seriálu…..
