Na první pohled to mohlo vypadat jako lékařské drama – akutní porod, křičící novorozenec, tým intenzivní péče spěchající k lůžku, dítě, jehož život visí na vlásku. Vše jako obvykle ve zdech přeplněné nemocnice. Vše se však ukázalo být mnohem složitější, než si dokázali představit i ti nejzkušenější lékaři.
V jedné z porodnic městské kliniky, kde každý den začíná zvukem prvního výkřiku života, se odehrál příběh, na který budou lékaři po letech vzpomínat s úctou a nedůvěrou. Příběh hodný nejen vědeckých časopisů, ale i stránek detektivních románů nebo fantasy thrillerů. Pacientka, u níž bylo ještě před porodem podezření na nádor jater plodu, porodila holčičku… s vrostlým dvojčetem uvnitř.
Ten den začal brzy ráno. Sanitka prudce zabrzdila na nádvoří nemocnice. Za volantem seděl Stanislav, otec budoucího dítěte, a uvědomil si, že už nezbývá skoro žádný čas. V kabině se jeho žena Viktorie svíjela v náhlých kontrakcích, které začaly dlouho před termínem porodu.
– Neměli jsme začít rodit hned,” řekl později. – Vicky byla něco málo přes 34. týden těhotenství. Vše probíhalo normálně, připravovali jsme se na porod, když najednou zbledla a vykřikla bolestí. Řekla jsem jen: “Sbal se!” – a spěchal do nemocnice.
Při příjmu lékaři diagnostikovali hrozbu předčasného porodu. Po půl hodině se však ukázalo, že věc je vážnější. Předchozí ultrazvukové snímky odhalily podivnou oblast v oblasti jater plodu, kterou odborníci nejprve odepsali jako technický artefakt – běžné zkreslení obrazu. Nyní však byl obraz stále znepokojivější.
– Mysleli jsme, že jde o teratom, nezhoubný nádor,” říká doktorka Vortanová, chirurg s osmnáctiletou praxí. – Je to běžné. Ale tvar, umístění a struktura útvaru v nás vyvolaly pochybnosti. Bylo to něco neobvyklého. Téměř cizí.
Ale nebyl čas o tom přemýšlet. Victoria podstoupila akutní císařský řez. Její stav se rychle zhoršoval: zvýšený tlak, nepravidelný srdeční tep, ztráta vědomí. Lékaři pracovali jako jeden dobře sehraný stroj. Konečně se operačním sálem rozlehl dlouho očekávaný pláč novorozence. Je naživu. Ale velmi slabá.
Radost však trvala jen krátce. O několik minut později začala Viktorie opět ztrácet vědomí. Na monitorech se ozvaly poplašné signály. Lékaři okamžitě zavolali resuscitační tým. Stanislav, který stál na chodbě, zaslechl útržky vět, které prorážely vzduch jako údery kladiva:
–
– Srdce se zastavuje…
– Připravte defibrilátor!
Ty vteřiny mi připadaly jako věčnost. Vzpomněl si, jak ještě před pár měsíci Viktorie tančila po kuchyni, objímala ho kolem břicha, smála se a broukala si ukolébavku. Snili o společné budoucnosti, o pokojíčku v domě, o prvních krůčcích, o šťastném dětství. A teď vše záviselo na tom, zda jejich milovaná žena přežije.
Lékařům se ji podařilo dostat z bezvědomí. Cenou za toto vítězství však bylo neuvěřitelné napětí, strach a pocit bezmoci. Když Stanislav vzal svou malou dcerku do náruče, nedokázal zadržet slzy. Byla tak křehká, tak živá… A tato živost v něm vzbuzovala naději, ale také strach, že v okamžiku všechno ztratí.
Ale obavy nebyly zbytečné. O několik hodin později panovalo v rodičovském pokoji opět napětí. Z novorozeneckého oddělení přišel alarmující telefonát: holčička odmítala jíst, měla zvětšené a napjaté břicho. Každý nový příznak přidával další nezodpovězené otázky.
– Cítili jsme se naprosto bezmocní,” vzpomíná Victoria. – Žádná diagnóza, žádná prognóza. Jen strach. Strach ze ztráty toho, kvůli čemu jsme prošli bolestí a zkouškami.
Diagnóza lékařů zněla jako rozsudek:
– Nemůžeme pochopit, co se děje. Musíme však urychleně najít příčinu.
A tehdy si Viktorie vzpomněla:
– Byl tam ten zvláštní ultrazvuk. Bylo tam něco neobvyklého, v játrech……
Její slova visela ve vzduchu. Jeden z lékařů ztuhl a pak řekl:
– Budu se na to muset podívat.
Následující den se ultrazvuk opakoval. Výsledky ohromily i zkušené odborníky. Pod kůží dítěte byla nalezena hustá hmota, ale nejednalo se o nádor. Uvnitř byly úlomky kostí, zárodky končetin, měkké tkáně, jako by patřily jinému organismu.
Po prozkoumání výsledků chirurg vyslovil slovo, které dříve zaznívalo jen v učebnicích a na přednáškách: fetus in fetu – doslova “plod uvnitř plodu”. Jedná se o mimořádně vzácný jev, kdy jedno z dvojčat během nitroděložního vývoje částečně “pohltí” svého bratra nebo sestru. Podle Světové zdravotnické organizace je takových případů jen asi dvě stě.
– Nemyslel jsem si, že tomu budu muset čelit osobně,” přiznal chirurg. – Je to jako setkání s legendou, která vám najednou ožije před očima.
O několik dní později proběhla operace, která trvala necelou hodinu. Chirurgové opatrně odstranili asi pěticentimetrový úlomek tkáně – pozůstatek druhého plodu, který se nikdy nemohl sám vyvinout. Nyní se dívčino tělo začalo postupně zotavovat. Začala jíst, plynule dýchat a přibývat na váze. Život se vracel do normálního rytmu.
Když Stanislav poprvé uviděl svou dceru mimo jednotku intenzivní péče, bez hadiček a monitorů, nedokázal zadržet slzy.
– Truchlila jsem pro tu, kterou jsme nikdy nepoznali. Ale zároveň jsem děkoval osudu za toho, který zůstal. Možná byli dva, ale ona přežila. A to je zázrak.
Podle odborníků by se syndrom plodu in fetu neměl zaměňovat s parazitickým dvojčetem. Nejedná se o kompletní organismus, ale o nedovyvinuté embryo, které zůstává v těle jiného plodu ve velmi raném stádiu těhotenství. Není schopno samostatného vývoje, ale zcela nezaniká. Někdy takové anomálie zůstávají neodhaleny po celý život.
– Je to téměř mýtus,” říká profesorka Jekatěrina Lipatová, renomovaná neonatoložka, která se zabývá studiem vzácných patologií u novorozenců. – Ale mýtus, který potvrzuje věda i praxe. Předvídat předem je nemožné. Na ultrazvuku je téměř nemožné ji odhalit. Je to případ, který nám připomíná, jak málo víme o lidském těle a jeho tajemstvích.
Dnes je holčička, která se narodila s tajemstvím uvnitř, zdravá a veselá, běhá, hraje si, směje se. Pro své rodiče je skutečným zázrakem. Pro medicínu je to jedinečný případ hodný pozornosti vědců. A pro všechny ostatní je to připomínka, že i v těch nejtěžších situacích jsou možné skutečné zázraky.
– Mysleli jsme si, že dáváme život jednomu dítěti,” říká Victoria při pohledu na svou dceru. – Ale možná v určitém okamžiku byly dvě. Jedna zůstala v nás a druhá se stala její součástí.
