– Michaeli, pojď sem. Dědeček zemřel včera večer.
Ruka s telefonním sluchátkem se mírně třásla. Hlas strýce Viktora zněl suchý, téměř lhostejný.
– Co se stalo?
– Srdce nevydrželo. V jeho věku je to běžné. Pohřeb pozítří. Jestli se chceš rozloučit, přijď.
Michal zatnul pěsti. Pro něj byl dědeček Jegor jediným příbuzným, který nikdy nepožádal o pomoc, nečetl morálku a nevnucoval svůj názor na život.
O den později už stál na klidném hřbitově přímořského městečka. Lidí se sešlo málo: Viktor s manželkou Zoe, pár sousedů a starší žena v černém šátku, která plakala obzvlášť upřímně.
“To je Anna Vasiljevna,” zašeptala jedna ze sousedek. Poslední roky se o dědečka starala jako o vlastní dceru.
Po vzpomínce Viktor odvolal Michala stranou.
Hele, synovče … Děda sepsal závěť, ale není tam skoro nic. Dům je starý, pozemek malý – všechno jsem dostal jako nejstarší v rodině.
Michal přikývl. Ani nedoufal, že něco dostane.
– A tobě nechal svou rybářskou loď. “Racek” se jmenuje. Když stojíš na molu, můžeš si ho vzít.
Zoe:
– Ta troska má jen místo.
“Díky,” odpověděl tiše Michal. Děda na ní rád rybařil.
– No, tak rybařte, jak dlouho to půjde. Ale pozor-místo na molu není zadarmo. 500 rublů měsíčně.
Druhý den ráno Michael zamířil k molu. “Racek” se houpal na vlnách — malý dřevěný člun s ošoupanou modrou barvou. Na zádi bylo vyvedeno pošramocené jméno dědečka.
– Dobrá loď, že?
Michael se otočil. Vedle stál starší muž s šedivým plnovousem.
“Sergej Petrovič,” představil se. – Byl nejlepším přítelem Jegora Ivanoviče. Upřímnou soustrast.
– Poděkování. Jsem Michael, vnuk.
– Vím. Děda o tobě často vyprávěl. Říkal, že jsi jediný z celé rodiny, kdo nepřišel pro peníze, ale jen pro peníze.
Michael sestoupil do člunu a prohlížel si vnitřní prostor. Pádla, rozbitá síť, několik plováků. Začal mrholit déšť a snažil se zavřít poklop v přídi.
Víko je zaseknuté. Michaela přitvrdila – a podlehla tím, že otevřela malou skrýš.
– Zvláštní … – zamumlal.
Uvnitř ležela složka zabalená v lepidle. Třesoucíma se rukama ji otočil.
Osvědčení o vlastnictví pozemku. Patnáct set. Poloha je pobřeží, tři kilometry od vesnice. Majitelem Je Jegor Ivanovič Morozov.
Datum vydání je 1998.
– Sergeji Petroviči! ozval se Michal. – Podívejte se sem!
Stařec si přisedl:
– To je ono! Tak jsem se rozhodl, že ti to předám.
– Věděl jste o tom okrsku?
– Samozřejmě. V roce 1998 koupil Jegor Ivanovič tento pozemek za poslední peníze. Chtěl jsem si postavit dům, aby si rodina mohla přijít odpočinout. Rodina ale peníze jen sháněla.
– Proč Děda nikomu neřekl o zemi?
– Říkal. Nejprve ukázal Viktorovi doklady. Ten jen zavrtěl hlavou-jako senilní blaženost, proč by měl mít tu pustinu. Ostatní příbuzní reagovali stejně.
Opatrně balil papíry zpět, Michal zamyšleně pronesl:
– Teď mám pozemek u moře.
– Často jsem tam jezdil lodí. Říkal, že je tam ticho, krásně, racků je hodně. Chtěl jsem si dát koupel.
Právě v tu chvíli přišla k molu Anna Vasiljevna. Oči byly ještě Rudé od slz.
Michaeli, opravdu ti Viktor řekl, že ti Děda nechal jen loď?
“Nejen loď,” ukázal Michal dokumenty. – Je tu i pozemek.
Rozšířila oči:
– To je to, o čem v posledních týdnech mluvil. “Michael pochopí, proč potřebuji tuto zemi.”
– Už nic neřekl?
Řekl, že pozemky by měly připadnout někomu, kdo si jich bude vážit, a ne prodat prvnímu protijedoucímu.
Večer se Michael rozhodl informovat strýce o nálezu. Viktor seděl na verandě svého dvoupatrového domu a popíjel čaj.
Strýčku Vito, našel jsem v lodi papíry na pozemek.
Viktor se zbláznil.
– Jaké další dokumenty?
Michal podal svědectví. Strýcova tvář se rychle nalila barvou.
“Padělek,” procedil. – Děda se poslední dobou zbláznil. Kde vzal peníze na pozemek?
– To jsou skutečné dokumenty. Jsou tam všechny tisky, podpisy.…
– Řekl jsem padělek! – Viktor zvýšil hlas. – A i když je pravda, není tu žádná závěť. Takže to jde podle zákona ke mně.
Z domu vystrčila Zoe:
– Vityo, co se stalo? Proč křičíš?
Synovec se rozhodl zbohatnout. Přinesl jsem nějaké falešné papíry.
“S nikým se hádat nebudu,” řekl klidně Michal. Jen jsem chtěl upozornit, že děda měl ještě pozemek.
“Poslouchej pozorně,” Viktor vstal a udělal krok vpřed. – Zítra jdi do města a zapomeň na ty blbý papíry. Protože díky mým kontaktům v administrativě jsem si jistý, že ti nezbude ani loď.
Michal se otočil a odešel. Za zády se ozval Zoein podrážděný hlas:
– Měl jsem prodat loď. Říkala jsem ti to.
Druhý den k Michaelovi přišel cizinec v drahém obleku.
“Alexandr Jurjevič,” představil se muž. – Slyšel jsem, že máte pozemek na břehu?
– Jak jste se to dozvěděl?
Řekl to Viktor Petrovič. Nakupuji stavební pozemky. Můžu nabídnout dobrou cenu.
– Není na prodej.
– Ani nechcete poslouchat? Dva miliony v hotovosti.
Michal popadl dech. To je trojnásobek jeho ročního příjmu.
“Pomyslím si,” odpověděl.
– Neutahujte. Takové věty se neopakují dvakrát.
V noci se Michael setkal s Annou Vasiljevnou.
“Nabídli mi dva miliony za dědečka,” řekl.
Přikývla:
– Já to vím. Alexander tu už nějakou dobu skupuje pozemky. Prý se chystá postavit chalupu.
– Co by udělal Děda? Prodal by?
– Ne, ne. Jegor Ivanovič řekl:”Je to země pro duši, ne pro zisk.” Poslední měsíce jsem o ní jen přemýšlel-jak si dát koupel, přístavbu zařídit, aby rodina mohla přijet.
– Nemám děti.
– Ale budou. A zeptají se někdy: kde je dědova země? Co jim řekneš?
Michal mlčel. Anna měla pravdu.
Za pár dní k němu přišel Viktor se složkou dokumentů.
“Tady,” hodil na stůl papír. – Soudní žádost. Budu zpochybňovat tvoje práva na okrsek.
Michal rychle prošel dokumenty. Právní formulace mu byly málo srozumitelné, ale podstata je jasná.
– Na jakém základě?
– Děda byl poslední roky mimo. Existují svědci. A vůbec, kde je důkaz, že ten pozemek sám kupoval? Možná někdo jen využil jeho důvěry.
– To není pravda.
– Ať už je to pravda nebo ne, rozhodne soud. Mezitím je policie ve vazbě. Ani stavět, ani prodávat nelze.
Po odchodu strýce nastoupil Michal do člunu a zamířil na pozemek. Za půl hodiny jsem se dostal na místo. Krása ohromila-útulná zátoka uzavřená před větrem, písečné pobřeží.
Představoval si, jak sem Děda chodil sám, snil o domě, kam by se všichni příbuzní dostali. Rodiče mysleli jen na peníze.
– Jegor Ivanovič tu našel klid.
Michael se otočil. Na břeh vyplul Sergej Petrovič, který dorazil na své lodi.
– Jak jste mě našli?
– Viděl jsem, kam pluješ. Rozhodl jsem se podívat. Slyšel jsi, že Victor má případ?
– Natahovat. Říká, že děda byl blázen.
Stařec se zasmál:
– Do posledního dne si všechno pamatoval! Povídal jsem si o válce, četl jsem poezii. V papírech se vyznal lépe než kterýkoliv právník.
– Povězte mi, jak to Děda koupil?
Sergej Petrovič usedl na spadlý strom:
– Bylo to v roce 1998. Dostal jsem velký důchod za odpracované roky. Dlouho jsem snil o místě u moře. Našel jsem pozemek-majitel prodával levně, protože komunikace nebyla poblíž.
– Věděli to příbuzní?
– Samozřejmě. Jako první přišel Viktor, když dědeček sepisoval papíry. Podíval se a řekl: “strýčku, vy jste se zbláznil? K čemu vám je ta divočina? Raději mi dejte peníze do obchodu.”
Michael tuto scénu mentálně představil: dědeček plný naděje a synovec, který myslí jen na zisk.
– Jak reagoval dědeček?
Řekl: “Vito, peníze dojdou a země zůstane.” A měl pravdu. Pak přišel Viktor se Zoe. Jen se smála:”senilní blaženost je koupit pozemek v lese.”
Michal cítil, jak uvnitř roste vztek. Po celá ta léta si dědeček držel svůj sen a příbuzný se jen posmíval.
Sergeji Petroviči, můžete svědčit u soudu? Povězte mi, že dědeček byl zdravý?
– Jasně, synku. Ale pozor-Viktor se nevzdá snadno. Má kontakty v administrativě.
Ještě ten večer dostal Michael telefonát od Alexandra.:
– Přemýšleli jste o mé nabídce? Čas běží. Viktor už nabídl, že pozemek koupí přes soud.
– Takže jste se s ním dohodli?
– Jsme jen podnikatelé. Problémy řešíme pokojně. Naposledy se ptám: dva a půl milionu — vyhovuje?
Michal zavěsil.
Soud trval tři měsíce. Victor představil dva svědky, kteří tvrdili, že dědeček byl v posledních letech”mimo”. Ale Sergej Petrovič a Anna Vasiljevna podrobně popsali, jak jasná zůstala mysl Jegora Ivanoviče až do samého konce.
Rozhodující byl lékařský úkon-dědeček pravidelně podstupoval vyšetření a nebyly nalezeny žádné známky duševní poruchy.
Soud uznal Michaelovo právo na pozemek za zákonné.
Po jednání za ním přišel Viktor.:
– No, vyhrál. Jsi pyšný? Jen si to nemysli.
“Strýčku Viťo,” přerušil ho Michal, ” dost. Dědeček chtěl, aby rodina měla místo, kde se může shromažďovat. Přijeďte, jestli chcete. Ale jako rodina, ne jako hostitelé.
Viktor se rozbrečel a odešel.
Po půl roce postavil Michael na pozemku malou lázeň a dřevěné molo. O víkendech sem jezdil na dědově lodi, někdy se Sergejem Petrovičem, který sdílel příběhy z vojenského mládí Jegora Ivanoviče.
Anna Vasiljevna se stala častým hostem-pomáhala se zahradou, kterou Michail rozbil vedle vany.
Alexander ještě dvakrát volal s nabídkou na koupi pozemku, ale Michail ani nezvedal telefon.
Jednoho večera, když Michael seděl u ohně na břehu, si uvědomil, že mu dědeček zanechal nejen půdu. Dal mu skutečný domov-místo, kde lze budovat budoucnost, pamatovat si minulost a cítit se součástí něčeho většího.
A Racek se houpal u mola, připravený na nové rybářské dobrodružství.
