“Marinko, vážte mi prosím dva kilogramy zelených jablek,” řekla zakrnělá blonďatá žena a obrátila se na prodavačku.
Marina se usmála na stálou zákaznici a rychle zvážila šťavnatá, zralá jablka a pak podala ženě balíček se slovy:
– Tady, Inno Petrovno. Jsou to velmi chutná jablka, určitě se vám budou líbit.
– Díky, holčičko. Vždycky na mě dáváš pozor. Mimochodem, ty švestky, co jsi mi minule poradila, se mému synovi líbily. Můj Olešník je vybíravý v jídle a ty to víš. Oleg je zkušený potápěč. Musí se potápět do velké hloubky a vynaložit spoustu energie, takže kvalitní jídlo je pro něj velmi důležité.
“Jaký má váš syn zajímavý povolání,” divila se dívka.
– Zajímavá, ale nebezpečná. K tomu je třeba mít obrovskou odvahu. Oleg naštěstí není ze strachu.
Inna Petrovna, která si nákup odnesla, brzy odešla. Marina se na ni dívala a myslela na syna stálého kupce, kterého nikdy neviděla. Inna Petrovna žila poblíž a často se dívala do obchodu, kde pracovala Marina, aby si koupila čerstvé potraviny a nikdy nevynechala příležitost pochválit svého syna a pochlubit se jeho úspěchy. Marina byla zvědavá, jak se na tohoto muže podívá, a brzy jí osud dal tuto šanci.
Jednoho večera vešel do obchodu milovaný muž ve věku kolem třiceti let, oblečený v teplákové soupravě. S neskrývaným úsměvem pozdravil Marinu a vzal si chléb, za který rychle zaplatil. Marina už musela zavřít krám, a tak spěchala obsloužit posledního kupce. Muž jí zdvořile poděkoval a vyšel ven a dívka vše rychle zkontrolovala, postavila na svá místa a zavřela obchod a šla domů.
– Holka! najednou se za Marininými zády ozval hlas muže, který si nedávno koupil chleba.
Marina se zarazila. Otočila se a zmateně se podívala na posledního kupce, který před ní stál s chlebem v ruce.
– Jste pořád tady? – Marina byla překvapená.
– Nemůžu dovolit, aby taková milá holka šla domů úplně sama. Můžu vás doprovodit?
Marina přikývla a šli spolu se sympatickým cizincem. Ukázalo se, že posledním kupcem byl Oleg, syn Inny Petrovny, která neustále chodila k Marině a hrdě vyprávěla o svém talentovaném potápěči. Marina celou cestu se zájmem poslouchala, jak Oleg vyprávěl o své neobvyklé práci a dobrodružstvích, do kterých se opakovaně dostal. Marina si oblíbila společnost mladého muže. Večer následujícího dne se Oleg znovu dobrovolně vydal, aby ji doprovodil domů. Jejich setkání se odehrávala čím dál častěji. Brzy se mladí lidé rozhodli, že musí být spolu a dva měsíce po seznámení se vzali.
Marina zářila štěstím, které jí zaplavilo srdce-nyní bude mít skutečnou rodinu, ale tehdy ještě nevěděla, jak rychle se změní stav její duše. Rodinný život nebyl tak šťastný, jak si Marina představovala. Tchyně hned první den ukázala mladé snachě, kdo je v domě pánem.
Marinko, chápu, že máš školu a práci, ale teď jsi Vdaná Žena a měla bys všechno dělat doma. Oleg je od dětství obklopen pozorností a péčí. Vždycky ho musíš mít na prvním místě. Říkala jsem ti, že můj syn je vybíravý v jídle. Budu pečlivě sledovat, co pro něj vaříš. A platy by měly být vynaloženy rozumně. Vzhledem k tomu, že jsem starší než ty, což znamená, že jsem zkušenější a moudřejší, budu s penězi v domě nakládat já. celý tvůj plat by měl ležet na mém stole v den, kdy ho obdržíte.
Marina přišla po slovech tchyně v šoku, ale hádat se s ní nemohla a nechtěla. Dívka neměla rodiče. Vyrůstala v dětském domově, takže ještě nevěděla, co je to rodina. Upřímně věřila, že nikdy nic nebude potřebovat.
Nyní se Marina rozcházela mezi studiem, prací a rodinou. Ráno rychle připravovala snídani pro všechny a pak, aniž by měla čas ani na svačinu, běžela do školy. Ze školy se vracela domů, aby si uvařila oběd a opět hladově odešla do práce do obchodu. Stalo se, že za celý den neměla na rtech ani chlebíčky. V sobotu Marina v domě pořádala generální úklid a v neděli jezdila do vesnice, kde měla malý domek, který dostala od státu po propuštění z dětského domova. Milovala zahradničení a zůstala sama po celý nedělní den. Marina pěstovala čerstvou zeleninu a vozila ji do města. Byl to její jediný oddech v manželství.
O rok později se rodina Mariny rozrostla o jednu osobu. Porodila dceru. Její život byl po narození Aničky ještě těžší.
– Nedovolím, aby děti utrácely za hračky a drobnosti. Ještě jsi se nezbláznila, abys s těmi penězi mohla volně nakládat. Od nynějška mi budeš dávat všechny peníze jako paní domu, ” řekla Inna Petrovna, dva měsíce po narození vnučky.
Marina se ocitla v těžké situaci. Tchyně nedávala peníze na dětské potřeby. Neměla si na co koupit plenky a oblečení. Marina se radovala, že jí Bůh dal možnost krmit dítě mateřským mlékem a tím ušetřit na dětské výživě.
“Olegu, dneska musím do nemocnice, prosím, zůstaň s Aničkou,” prosila Marina manžela po telefonu, když onemocněla.
– Nemám čas. Jsi matka, tak se starej o své dítě — ” odpověděl jí manžel a zavěsil.
Marina pokaždé plakala a prolévala slzy křivdy a frustrace. O takovém rodinném životě nesnila. Oleg se neustále ztrácel v práci, s přáteli a nezajímaly ho rodinné starosti a problémy.
Jednoho večera, když se celá rodina sešla u stolu, Oleg řekl své ženě to, co ji rozzlobilo:
– Musíme opravit byt. Tapety jsou staré. Je třeba je vyměnit a tento gauč lze bez výčitek vyhodit na skládku. Musíme koupit laminát a ještě vylepšit koupelnu.
– Ach, synu, samozřejmě, jen za jaké peníze to všechno uděláme? “Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Žijeme z toho, co vyděláváš. Nemůžeš se roztrhat na kusy. Je třeba se litovat.
“Máš pravdu, Mami,” podpořil Oleg Innu Petrovnu, ” máme jen jednu cestu ven. Ať Marinka prodá svůj starý dům v obci a my budeme mít peníze na opravy.
Marina se otřásla, když slyšela manželovo prohlášení. V tu samou chvíli ji zachvátil nespoutaný vztek. Domek ve vesnici byl jediným místem, kde se Marina cítila šťastná. Při zahradničení se mohla odpoutat od každodenních problémů. Celý týden se těšila na neděli na výlet do vesnice. Tchyně odmítala v bytě předepsat snachu a vnučku, a tak Marina předepsala Anežku do vesnického domu. Marina tvář hořela dusivým hněvem a nesnesitelnou záští pro sebe a dceru.
“Svůj dům neprodám,” prohlásila Marina kategoricky a shromáždila všechny své vnitřní síly.
Inna Petrovna se po prohlášení švagrové rozzuřila. Vyskočila na nohy a po bouchnutí dlaní do stolu začala hlasitě křičet a vyděsila dítě.
– Jsi tak nevděčná! Přijali jsme tě do rodiny, udělali z tebe člověka, obklopili tě pozorností a péčí, a ty, sobecká bezcharakterní, opovažuješ se vzdorovat?! Kdo by tě chtěl se svým polorozpadlým starcem v téhle vesnici, kde není civilizace? Zmiz!zmiz!
Den poté, co Anežce bylo šest měsíců, zavolala tchyně do svého pokoje švagrovou a řekla jí, aby šla do práce.
S penězi v rodině. Můj ubohý syn se snaží, aby tvé dítě nic nepotřebovalo,a ty jsi doma. To stačí! Jdi do práce a přines peníze domů. Není co dělat, když se kryjete s dcerou. Anežka už je velká. Já se o ni postarám a ty pracuj.
Marina měla srdce potřísněné krví z vědomí, že bude muset opustit malou dceru tchyně a jít do práce, ale neměla jinou možnost. S Innou Petrovnou bylo zbytečné se hádat. V rodině rozhodovala o všem. Pár týdnů po nástupu do práce se Marině v obchodě náhle udělalo špatně a majitelka ji pustila domů brzy. Jaké bylo její překvapení, když vešla do bytu, slyšela rozzuřenou tchyni křičet na Anežku. Dítě hlasitě plakalo, když sedělo v židličce na krmení.
– Jez, řekla jsem. Spolkla jsem to rychle, jinak to dostaneš do čela. Tolik problémů, které máš. Je to kopie mé nekvalitní matky. Jen problémy s vámi.
Následující ráno, když Inna Petrovna odjela za přítelkyní na druhý konec města a Oleg odešel do práce, Marina se spěšně sbalila a zavolala taxi, odjela do vesnice s Anežkou, aby byla co nejdále od panovačné, kruté tchyně a ke všemu lhostejného, narcistického manžela, všechny večery a víkendy zmizelého, není známo kde.
Ale ve vesnici Marinu čekala další bolest. Ukázalo se, že v těchto končinách nedávno zuřil hurikán, který zcela zničil střechu marinského domu. Nebylo možné se tam dostat. Marina si sedla na lavičku a zoufale zařvala a držela spící dceru v náručí. Viděla ji starší sousedka, která na dvůr vyvěsila vyprané prádlo.
– Marinko, děcko, co brečíš? – stará paní se bála.
– Anfisa Alexejevna, podívejte se na můj dům. Ze střechy nic nezbylo. Co mám teď dělat? Kam s dítětem v náručí? – odpověděla Marina a zachvěla se slzami.
– Nebreč, zlato, vyděsíš dítě. Nesedej tam s dítětem! Pojď sem. Dokud zůstaneš u mě. A tam čas ukáže.
