“Jdi do stodoly!” – Otec říkal dceři, když se setmělo, a následoval ji. Když ji následovali, byli ohromeni.

“Jdi do stodoly!” – Otec říkal dceři, když se setmělo, a následoval ji. Když ji následovali, byli ohromeni.

Na první pohled bylo všechno obyčejné. Otec byl statný, mlčenlivý muž, bývalý lesník. Dcera byla tichá, bledá, asi dvanáctiletá dívka, vždy s rozcuchaným copem a pohledem upřeným do země. Bydleli na kraji vesnice, na okraji lesa. Dům byl starý a zchátralý a vedle něj stála tmavá, zčernalá stodola. Uvnitř nebylo nic pozoruhodného: nářadí, seno, pár klecí pro slepice.

Všechno by bylo v pořádku, ale každou noc otec přísně a bez emocí řekl své dceři:
„Jdi do stodoly.“
A dívka neprotestovala a mlčky šla. On šel za ní. Zamkli se zevnitř a až do rána nebylo slyšet ani hlásku.
Sousedé si šeptali. Někdo se pokoušel promluvit s otcem, ale ten se díval zpod brv, mlčel a jen pevněji svíral sekeru. Ptali se dívky, ale ta vůbec neodpovídala, jako by ztuhla.
Jednou se tři vesničtí mladíci, podlehli zvědavosti a opilosti, rozhodli je sledovat. V noci se schovali za stoh, když jako obvykle uslyšeli:

„Jdi do stodoly.“
Plížili se opatrně, schovávali se za keři, až se dveře stodoly zabouchly. Minutu bylo ticho. A pak…
Rozsvítilo se matné světlo. Skrz škvíry ve zdi uviděli otce a dceru, jak stojí v kruhu vyloženém starými kostmi a popelem. Dívka se začala třást a otec něco mumlal a zvedal ruce k stropu. A pak se stěny stodoly zatřásly, vzduch se rozezněl a do středu kruhu se vyplazilo něco… černého, chlupatého, s očima jako uhlíky. Natáhlo se to k dívce, ale otec udělal krok vpřed a zakřičel:

„Není tvoje! Dokud jsem naživu, není tvoje!“
Ta věc zavrčela, ale ustoupila zpět do tmy a rozplynula se v kouři. Světlo zhaslo. Všechno utichlo.
Chlapci se strachem nemohli pohnout. Teprve ráno se odvážili odejít, bledí a mlčenliví.
Od té doby se nikdo neodváží ani podívat směrem k té stodole. A otec stále říká:
„Jdi do stodoly.“
A v noci boj začíná znovu.

„Jdi do stodoly.“
Noc co noc se rituál opakoval. Dívka šla a otec za ní. Stodola se stala hranicí mezi jejich světem a něčím jiným. Ta věc přicházela pokaždé. A pokaždé ji otec zadržel, přemlouval, smlouvat, křičel – a pokaždé odcházel za úsvitu živý, ale stále více vyschlý, jako stín svého bývalého já.
Jednou – na jaře, za úplňku – dívka nešla.
Stála ve dveřích a dívala se na otce. V očích neměla strach ani odevzdanost. Odhodlání.
„Já nepůjdu,“ řekla.
„Musíš,“ odpověděl přísně otec. „Bez toho se ti utrhne.“
„Já vím,“ řekla tiše dcera. „Ale teď jsem připravená.“

Otec zbledl, ale ustoupil. Jako by na tento okamžik čekal.
Společně vešli do stodoly, ale tentokrát do kruhu vstoupila jen ona. On zůstal za čarou. Mumlání – teď už její. Ruce zvednuté – teď už její. A pak, jako vždy, z temnoty vylezlo To.
Ale tentokrát se něco stalo.
Bytost se zastavila. Ztuhla. A… sklonila se. Téměř s úctou.
„Přijala jsem tě,“ zachraptělo To. „Dědičko.“
Otec padl na kolena.

„Katya… jsi si jistá?“ Ona přikývla.
„Už tě nepotřebujeme,“ zasyčela Tma a obrátila se k němu. „Dluh je splacen.“
Stodola se zachvěla, ale ne strachem – osvobozením. Všechny kosti v kruhu vzplály modrým světlem a zmizely v popelu. Dívka udělala krok vpřed – a Ta věc… se v ní rozpustila.
Od té doby otec už nikdy neřekl:

„Jdi do stodoly.“
Teď v noci jen sedí u kamen a mlčky se dívá z okna. A za sklem, ve tmě, je čím dál častěji vidět postava dívky. Už se neusmívá. Dívá se směrem k vesnici. Jako by čekala.
Na moment, kdy bude muset zavolat někoho dalšího.
Uplynuly tři dny. Vesnice jako by zadržela dech. Stodola se už neotevřela. Otec nikam nechodil. Dívku nikdo neviděl.
Zvěsti se šířily jako plíseň. Někdo říkal, že otec zešílel a zamkl ji uvnitř. Někdo, že se sám stal posedlý. A jeden starý muž, bývalý lovec, si vzpomněl:
„V roce čtyřicet jedna se tu něco podobného stalo. Jenomže tehdy vybrali chlapce… a za rok shořela celá vesnice.“
V noci se ze stodoly vynořilo světlo – ne žluté, ne bílé, živé. Jako dech jiného světa. Vlnilo se ve vzduchu, klouzalo po střeše a utichlo. Potom nastalo ticho. Žádné výkřiky, žádný šramot.
Ráno otec vyšel ven. Díval se, jako by lidmi procházel. Oči měl prázdné.

„Ona je teď strážkyně,“ řekl tiše. „A já jsem jen člověk.“

Odešel do lesa a už se nevrátil.
Dívku viděli později – ne ve vesnici, ale v nočních oknech. Nestárla. Vždy sama. Vždy vedle cizích strachů. Když se někdo pokusil vstoupit do stodoly, zmizel. Navždy. Stodola už nebyla obyčejná. Dýchala. Žila.
A jednoho dne někdo uslyšel:
„Jdi do stodoly…“
Jenže to už nebyl hlas otce. Byl to její hlas.
Co se vlastně stalo?
Bytost – prastará hladová. To, co se živí lidskými strachy, bolestí a vzpomínkami. Kdysi ji náhodou vpustili dovnitř a aby ji udrželi, potřebovali kotvu: dítě, které bylo připraveno žít mezi světy. Otec se jednou obětoval, aby ochránil svou dceru. Teď se ona sama rozhodla, dobrovolně.

Nestala se příšerou.
Stala se hranicí. Poslední překážkou.
A pokud jednoho dne unaví…

Stodola se znovu otevře.
A temnota vyjde ven.
Katya – tak se dívka jmenovala – od dětství cítila, že jí otec tají pravdu. Nikdy jí neřekl, co bylo před stodolou. Proč zmizela její matka. Proč se na ni v noci díval, jako by se loučil.
V tu noc, kdy se odmítla podřídit, už to věděla.
V úkrytu pod podlahou stodoly našla starý sešit své matky. Zápisky – třesoucím se písmem, napsané ve spěchu:
„Stvoření prastaré. Nemůže vstoupit samo. Prosí. Potřebuje strach. Krev. Duši.
Jednou – lze ho vyhnat. Ale jen pokud se někdo odváží nebát se.“
Když se Temnota znovu objevila, byla připravená.

V kruhu z kostí a soli stála dívka klidně. Netřásla se. Nemodlila se. Nekřičela.
Vyrostlo to před ní jako sloup kouře, jako pavouk s uhelnýma očima. Stovky hlasů syčely:
„Dej to. Podrob se. Tvůj strach je náš.“
Katya zvedla ruku – v ní držela starou panenku. Poslední věc, která jí zbyla po matce.
„Nebojím se tě,“ řekla. „A nikdo se tě už nebude bát.“

Vystoupila z kruhu. Bytost se za ní natáhla – ale nic se nestalo. Kruh byl pastí. Pro strach. Ne pro ni.
Bytost zasyčela a začala tát. Snažila se dostat ven, ale každý krok ven ji zbavoval síly. Protože tentokrát se nikdo nebál. Ani ona. Ani její otec, který stál ve dveřích, připravený zemřít po jejím boku.
Kosti vzplály. Plameny nebyly ohněm, ale světlem – jako svítání po dlouhé zimě. S každou vteřinou temnota mizela a s ní i hlasy, výkřiky, šepoty.

Zůstalo jen ticho.
Stodola shořela do základů. Na jejím místě byl bodlák, hustý jako vlasy na zátylku. Nic víc.
Otec dlouho mlčel a díval se na dceru.
„Zničila jsi kruh.“
„My,“ odpověděla.
Přikývl.
Od té doby se ve vesnici zase spalo s otevřenými okny. V noci neslyšeli žádné kroky ani šepot. Stodola už nebyla.
Katya vyrostla. Často chodila do lesa, ale vždy se vrátila. Lidé říkali, že ví, jak zavřít dveře. A pokud někde na světě někdo zašeptá „jdi do stodoly“, ona už je na cestě.