Můj syn se s první manželkou rozvedl před pěti lety. Podváděl ji, když se jejich dvojčata sotva naučila plazit. Jeho novou ženu jsem nikdy nepřijala a dodnes mu nemohu odpustit.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu matkou člověka, který je schopen takové zrady. Můj syn, Theme, byl ještě tak mladý-bylo mu pouhých 33 let, když se rozvedl s Elodií. Byla to mírná, trpělivá a milující žena, se kterou žil téměř deset let. Právě se jim narodila dvojčata a já si začala všímat toho, jak se téma stále více zpožďuje v práci, stává se uzavřeným a vyhýbá se konverzacím. Vzdaloval se nejen Elodeovi, ale i dětem.
Pravda se otevřela velmi rychle: měl milenku, mnohem mladší. Zatímco se Elodia v noci budila, aby se starala o batolata, prala, vařila a uklízela, můj syn — mé jediné dítě — vedl dvojí život. Když jeho milenka Chloe dala ultimátum-buď se rozvede, nebo odejde — neváhal. Opustil svou ženu a dvě malé děti. Prostě odešel.
Elodia zůstala sama. Vzpomínám si na ten večer, kdy za mnou přišla s dvojčaty v náručí, s rozbrečenýma očima, neschopná vyslovit ani slovo. Zlomilo se mi srdce. Jak jsem mohla vychovat člověka, který je tak podlý? Okamžitě jsem upozornila na téma:”neodvažuj se přivést tu ženu ke mně.” Nikdo nestaví své štěstí na troskách rodiny.
Neposlechl mě. O rok později nabídl Chloe, že si ho vezme. Na svatbu jsem nešla. Styděl jsem se. Vyhýbala jsem se pohledu sousedů a jejich otázkám. A on, můj syn, se na fotkách usmíval, jako by se nic nestalo.
Dnes je téma a Chloe si pronajímá byt a vychovává společné dítě. Ano, Je to můj vnuk, ale necítím s ním žádné spojení. Moje skutečná vnoučata žijí s Elodií. Vidím, jak bojuje, vyčerpaná, aby byla dobrou matkou, nese celý náklad sama na sebe. Pomáhám jí-nosím jídlo, sleduji děti, aby si mohla trochu odpočinout. Říká mi její druhá matka. A bolí to, když vidím ženu, která dala tolik, že je odmítnuta, jako by nic jiného neznamenala.
Elodia se odmítá znovu vdát. Řekla jsem jí: “jsi ještě mladá, krásná, hodná…” ale stále žije s tou bolestí. A já … zůstávám s ní. Společně slavíme Vánoce, Nový rok. Děti zpívají, smějí se, objímají mě. Tentokrát bylo téma pozváno-ale odmítl, protože jsem Chloe nenechala přijít. A víte co? Nelituji. Nemůžu sedět u jednoho stolu se ženou, která zničila naši rodinu.
Nejhorší je, že téma ani nezavolalo. Ani slovo pro mě, ani pro děti. Jako by nebyl. Ale nosila jsem ho pod srdcem, vychovala, milovala. Dnes s tím Žiju: neztratila jsem ho v den jeho smrti, ale v okamžiku, kdy zradil.
Někdy mi někdo řekne:”pochopil, chce se vrátit.” A já si kladu otázku: Kdyby Chloe neodešla, byl by tady? Nebo by pokračoval jako dřív? Proč bych na to měla zapomenout? Proč bych měla poslouchat, jak vysvětluje, že byl unavený, nešťastný, ztracený?
Ne, to není možné. Možná bych mu mohla odpustit, kdyby se vrátil s upřímným pokáním. Jeho mlčení však jen potvrzuje jeho nedostatek výčitek. A nemůžu se na něj dívat, aniž bych si vzpomněla, jak mi Elodia brečela v náručí. Dvojčata se ptala, kde je táta. Slyšela jsem její pláč v noci za zdí. Nejen, že se spletl. Zničil tři životy. A možná navždy.
Nevím, jestli se něco změní. Možná to téma jednou pochopí. Možná se pokusí získat zpět alespoň část naší důvěry. Ale zatím je to pro mě cizí člověk. Necítím nenávist. Ale už v něm nevidím svého syna.
