Pomáhala jsem mamince lepit vánoční knedlíky, v pozadí hrálo rádio a společně jsme si pobrukovaly známé melodie. Najednou se z obývacího pokoje ozvala strašná rána, všechno jsme pustili a běželi tím směrem, byli jsme omráčení a netušili, co se děje.
V obývacím pokoji se nám naskytl pohled na otce, který ležel nehybně na koberci. Okamžitě jsem k němu běžela, abych zkontrolovala, jestli dýchá, a řekla jsem matce, aby zavolala pomoc. Jakmile jsem ucítila puls, rozplakala jsem se úlevou. Máma mi po telefonu vysvětlila, co se děje, a sdělila mi adresu. Táta se probral, ale nebyl ve své kůži, takže jsme ho nenechali vstát a vysvětlili mu, že pomoc je na cestě. Lékaři tátu vyšetřili a oznámili, že mají podezření na infarkt a musí ho odvézt do nemocnice.
Můj život se zhroutil, uvědomil jsem si, jak je život pomíjivý. Vždyť jsem si s tátou teprve hrála, ještě letos v létě jsme spolu jezdili na dlouhé projížďky na kole, běhali po lese, koupali se v jezeře… Táta byl ukázka zdraví a plný síly, a teď najednou nějaký infarkt?
Když jsem se díval, jak ho nakládají do sanitky, vzpomněl jsem si, že se vlastně v poslední době cítil slabší a byl nějak mimo, ale vůbec by mě nenapadlo, že to jsou zdravotní problémy. Byla jsem v šoku, doufám, že se k nám brzy vrátí a všechno bude v pořádku.
Několik dalších dní jsem neměl náladu si hrát, máma mi dovolila nejít do školy, protože jsem se stejně nedokázal na nic soustředit. Po třech dnech se však ukázalo, že tátovi při vyšetření diagnostikovali nádor. Mamince zavolali z nemocnice a řekli mi, že se musíme jít s tátou rozloučit. Byl jsem zničený, nechtěl jsem tam jít, protože jsem věděl, co lékaři chystají. Máma mě však přesvědčila, že musíme tátu vidět.
Přistoupila jsem k nemocničnímu lůžku, táta ležel se zavřenýma očima a těžce dýchal. Láskyplně jsem se dotkla jeho tváře a řekla:
– Tati, prosím, vrať se domů. Moc nám chybíš. Mám tě ráda, neopouštěj mě, vím, že jsi silný muž a že se z toho dostaneš.
Po těch několika větách jsem se rozplakala a vyšla na chodbu. Moc jsem si přála mít ještě jednu šanci vidět tátu smát se, chtěla jsem mít možnost trávit s ním víc času, byla jsem ještě dítě, potřebovala jsem tátu. Když se ke mně připojila máma, utřela jsem si slzy a řekla jí, že jsme všichni silní a že tu sílu musíme předat tátovi.
Po týdnu mě maminka vyzvedla dřív ze školy a s nadějí v očích mi řekla, že musíme do nemocnice. Lékaři říkali, že tátovy výsledky se zlepšují, nádor se znovu vstřebává a prognóza se zlepšuje. Byl to nějaký zázrak!
Po měsíci mohl táta pokračovat v léčbě doma, samozřejmě pod dohledem lékařů. Bylo jasné, že se mu vracejí síly, a za další rok už byl zcela zdráv. Na kontrolu musí chodit jen jednou za půl roku. Jsem velmi šťastná, že jsem mohla vyrůstat pod tátovým vedením.
