– Pojďte, připravte se, jedeme k mamince.
Vitalik už vyvalil kufr. Alice nerada jezdila k tchýni. Teď přijedou a už zase odjíždí. Jako vždy. Jsou manželé sedm let, ale ještě nemají děti. Ale to je její vina, že? Už dlouho by chtěla dítě. Ale Vitalik… Vždycky „později, později“. Pak jeho kariéra, pak renovace, pak auto. A teď chata. Jako by s dítětem nepotřebovali dovolenou. Naopak!
Alice povzdechla a neochotně začala balit věci do tašky. Celý večer by seděli u stolu. Tchyně by se vyptávala na práci, na plány na dovolenou. A pak by začaly narážky. Alice je už znala nazpaměť.
„Marinka už má dvě. A Svetka čeká chlapečka.“
A tak významně povzdechla.
A co udělá Alice? Ale samozřejmě, že to byla její chyba. Není oblíbeným synem Avdotji Jaroslavy.
V autě Vitalik zapnul rádio a Alice se dívala z okna. Pořád myslela na to, že by si s Vitalikem měla vážně promluvit. A to právě dnes. Už měla dost výmluv. Bylo jí třicet, nebyla už žádná holka.
Vitalikova matka se s nimi setkala jako obvykle. Všechno bylo jako vždy. Až na novou kočku, červenou chlupatou kočku. A oni nemají ani křečka!
„Alisochka, pojď dovnitř, pojď dovnitř, zlatíčko!“ Avdotja Jaroslavna se usmála.
Alice se na oplátku usmála.
„Mami, kde je táta?“ Vitalik se už svalil na gauč. Zapnul televizi.
„V domku orá brambory. Vrátí se zítra. Proč jen tak ležíš? Měl jsi pomoct Alici uklidit!“
Ale mami, já jsem unavený, – a udělal grimasu. – Celou cestu jsi řídil ty.
Avdotja Jaroslavna jen povzdechla a odešla do kuchyně, Alice ji následovala.
Jakou máte krásnou kočku! – pochválila Alice, aby uvolnila napětí.
„Ano, je to kočka. Jmenuje se Řepka. Loví myši – to je její hlavní úkol!“
U čaje se Avdotja Jaroslavna začala vyptávat na práci. Pak, jako by to měla napsané, přešla k obvyklé konverzaci. Alice jen mávla rukou a mlčky pila čaj. Vitalik hlasitě srkal na gauči. Sledoval fotbal. A vůbec, mohli bychom se zeptat, proč přišli? Nemůžete se dívat na fotbal doma?
„A pořád to nejde,“ pokračovala Avdotya Jaroszlavna. “To jsi měla udělat taky. Chci vnoučata.“
Alice zatnula zuby. No tak.
„Mami,“ ozval se Vitalik z pohovky, aniž spustil oči z obrazovky, ‚to jsme už probírali stokrát. Všechno má svůj čas.“
„Kdy, Vitaliku?‘ zvedla hlas Avdotja Jaroslavna. “Je ti už třicet!“
„Mami,“ řekl Vitalik, vstal z pohovky a vypnul televizi. “My si to vyřešíme sami. Není malý.“
Alice se na ně podívala a všechno se v ní vařilo. Už je to tu zase! Vždycky jsou stejní. Co měla dělat? Sedět tam a mlčet? Zdálo se, že ano.
„No tak,„ snažila se Alice uklidnit situaci. ‚Všechno bude v pořádku.“
„A roky ubíhají,‘ zaťala Avdotja Jaroslavna rty.
„Mami, už dost!“ Vitalik zvýšil hlas. „Přišli jsme si odpočinout, ne poslouchat přednášky.“
Znovu zapnul televizi a nastavil hlasitost na maximum. Alice hluboce povzdechla. Večer byl zkažený. Vstala a začala uklízet ze stolu.
„Pomoz jí, proč tu leží?“ Avdotya Jaroszlavna se na syna podívala vyčítavě.
Vitalik zamumlal něco nesrozumitelného a neochotně vstal z pohovky. Zbytek večera uplynul v těžkém tichu. Šli spát pozdě. Alice se převalovala, nemohla usnout. Myšlenky se jí honily hlavou. Ovládl ji jakýsi smutek. Vitalik spal rozvalený na posteli. Hlasitě chrápal. Alice tiše povzdechla a zavřela oči.
Probudila ji zima. Okno bylo pootevřené. Alice ho zavřela. Vitalik někam odešel. Alice se podívala na hodiny – bylo půl osmé. Co se děje? Vstala, přehodila si župan a šla do kuchyně.
Pak uslyšela hlasy. Alice chtěla jen vejít do kuchyně, ale vyděsilo ji, jak Vitalik a Avdotya Jaroszlavna spolu mluví. Vitalik seděl u stolu, rozvalený jako obvykle. V jedné ruce držel šálek s nedopitým čajem, druhou si škrábal na zátylku. Avdotya Jaroszlavna stála naproti němu.
„Co můžeš udělat, Vitaliku? Budeš takhle žít celý život? Podívej se, co z tebe je! Vždycky mrzutý, se vším nespokojený. To se nedá vydržet! A co bude? Budeš to protahovat? Jsi muž, rozhodni se.
Vitalik jen pokrčil rameny a zamumlal:
„Mami, já ti to říkal. Musíme být ještě trochu trpěliví. Ať si vezme půjčku na auto, a pak uvidíme. A obecně, nech ho, ať odejde sám. Nechci žádný skandál.“
Alice cítila, jak jí mrazí v hrudi. Držela se zárubně. Chtěla spadnout. Nemohla uvěřit, že její manžel mluví takhle. Dokonce tak ležérně, jako by se bavil o počasí za oknem.
„Přesně tak,“ pokračovala Avdotya Jaroszlavna. “Říkala jsem ti to hned na začátku, že nemá šanci. Vidím, že nemá milenku, nemá rodinu, nemá nic. Už teď mi to bere dech! Jsi závislý na jeho penězích a on si myslí, že to všechno dělá z lásky. To je směšné. A žít s ním pod jednou střechou je utrpení, to vím.
„No tak, mami. Já to nějak vyřeším,“ řekl Vitalik. “Ještě pár měsíců a bude to. Jen musíme vybrat správný okamžik. Nechci se hádat.
„Řekni jí, ať se vrátí ke své rodině. Ať se o ni starají tam. A my můžeme pokračovat v našem životě. Víš, bude se mi dýchat trochu lépe, když tu nebudeš.
Alice neslyšela zbytek. Srdce jí bušilo jako o závod. Tak to bylo všechno! On ji snáší? Čeká, až „odejde“? Alice se podlomila v kolenou. Ale přinutila se narovnat.
Tak o tom to celé je. Proto nechtěl děti… Samozřejmě, že nechtěl. Proč by chtěl děti od někoho, kdo mu jde jen o peníze?
Ano, Alice vždy měla spoustu peněz. Měla docela dobré zaměstnání. Ale vždy si myslela, že to v vztahu nehraje roli. Nechtěla být tou ženou, která se stydí za to, že občas muži dá dárek. A teď si vzpomněla, kolik toho pro Vitalika udělala.
Zaplatila mu kurzy dalšího vzdělávání, když chtěl změnit práci. Stálo ji to spoustu peněz. Ale ráda svému manželovi pomáhala. Kariéra a tak. A když jeli na dovolenou, vždycky byla jediná, kdo všechno zařizoval. Vitalik pořád opakoval, že je to drahé.
Ale teď si Alice vzpomněla a uvědomila si, že to bylo jako narážka. Jako by si stěžoval, že si nemůže koupit nějaké zvlášť drahé jídlo. Jako by nevydělával tolik jako Alice. Nemůže si to dovolit. A Alice byla vždy ochotná vyhovět svému milovanému.
Dokonce i renovaci bytu, kterou začali před půl rokem. A většinu zaplatila ona. Vitalik si vždycky stěžoval, že to mohlo být jednodušší. Ale ona chtěla, aby měli hezký, útulný domov.
A auto? Alice se zachvěla. Vzpomněla si, jak si vybírali auto. Vitalik se dlouho neodvážil, protože říkal, že je to příliš drahé. Ale ona řekla, že mu pomůže. A že si vezme půjčku. Naštěstí k tomu ještě nedošlo. A kolik bylo těch drobností. Nový telefon k narozeninám. Drahé hodinky k výročí svatby. Neustálé výlety do restaurací na jeho účet.
Měla jsem knedlík v krku. Vše dělal z dobroty svého srdce. A ukázalo se, že Vitalik se rozhodl žít jen na její náklady.
Alice se tiše otočila a odešla do ložnice. Oči se jí zalily slzami. Tvrdohlavě mrkala, aby je nepropustila. Uvnitř se všechno bouřilo. Ruce se jí třásly, když otevřela kufr. Mechanicky skládala věci, aniž by se na ně podívala. Nedbale je nacpala dovnitř. Nezajímalo ji, jestli jsou pomačkané. Chtěla jen jedno: co nejrychleji zmizet z tohoto domu.
Prsten, který dostala od Vitalika jako svatební dar, si sundala z prstu a položila na noční stolek. Ať tam zůstane. Nepotřebovala tu falešnou cetku.
Alice vytáhla kufr do předsíně a hodila na něj kabát. Avdotja Jaroslavna vyšla z kuchyně s podnosem v ruce. Když uviděla Alice s kufrem, ztuhla na místě.
„Kam jdeš?„ zeptala se, a v jejím hlase neznělo překvapení, ale spíše škodolibá radost.
Alice se na svou tchýni podívala prázdným pohledem.
„Domů,“ odpověděla stručně.
Avdotja Jaroslavna položila podnos na stůl.
„Vždyť jsi právě přišla!
Vitalik to nějak vyřeší. Řekni mu, že jsem odešla.“
Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Čerstvý ranní vzduch jí ovíval tvář. Alice se zhluboka nadechla. Zavolala si taxi. V autě se konečně rozplakala.
Alice tiše plakala. Řidič se mžoural do zpětného zrcátka, ale nic se neptal. Když taxi zastavilo před domem, Alice se cítila úplně prázdná. Vystoupila z auta, zaplatila řidiči a šla ke vchodu.
Hned druhý den podala žádost o rozvod. Bolelo to? Ano. Bolelo to? Ano. Ale neskončila na smetišti.
Vitalik jí neustále volal a prosil ji. Nějak si to ospravedlňovala. Možná mu dokonce věřila. Kdyby všechno neslyšela na vlastní uši. Ale neslyšela. Je spousta mužů, najde si jiného. A bude mít normální rodinu. Ale nic jiného si neponechá.
