Valentin opatrně zaparkoval své auto na jediném volném místě u dětské nemocnice. Jako na potvoru bylo dnes obzvláště rušno – auta zaplnila všechna dostupná parkovací místa. Každý den sem jezdil jako do práce: dokončil práci, zašel do své oblíbené kavárny na šálek kávy a spěchal za dcerou, aby s ní strávil alespoň trochu času. Dívka byla v klinice už několik měsíců.
Lékaři nedokázali přesně vysvětlit, co se s dítětem děje. Valentin ji ukazoval nejlepším specialistům, ale ti jen opakovali jedno: mozek funguje sám o sobě a ovládá všechno ostatní. To Valentina rozčilovalo.
„Vy jen skrýváte svou bezmocnost za těmito složitými termíny!“ nevydržel to jednou.
Lékaři jen rozpačitě mávali rukama a sklopili oči.
„Je to výsledek obrovského stresu. Mozek vytváří bariéry, které nedokážeme ovládat,“ snažil se vysvětlit jeden z lékařů.
„Já ničemu nerozumím! Holčička mi umírá před očima a vy mi říkáte, že se nedá vyléčit?! Mám peníze, jsem ochoten dát všechno! Pro Michelle dám i poslední halíř!“
„Peníze jsou tu bezmocné,“ tiše povzdechl doktor.
„A co tedy pomůže?! Řekněte mi to! Najdu to, koupím to!“
„To se nedá koupit… Upřímně, ani nevím, jak vám to vysvětlit… Musí se stát něco zvláštního. Nebo naopak, něco se nesmí stát, aby se organismus… mozek… mohl přeprogramovat.“
„Co to říkáte?! Možná mi poradíte, abych se obrátil na šarlatánku?“ vybuchl Valentin.
Starší lékař se na něj pozorně podíval.
– Víte, pokud se rozhodnete, nebudu vás odrazovat. Opakuji: běžné metody jsou zde bezmocné. Můžeme jen zajistit klid, pozitivní emoce… a podporovat organismus léky. A ještě něco vám řeknu,“ lékař ztišil hlas, “na vašem místě bych dceru nechal v nemocnici. Už ji sem dvakrát přivezli sanitkou. Víte, když upadne do takového stavu, je riziko, že se sem nestihne dovézt včas. Tady, pod neustálým dohledem, se to nestane.
Valentin se chytil za hlavu. Smrtelně se bál, že ztratí ženu, cítil, že se to může stát každou chvíli, a nedokázal si představit, jak by její odchod přežil. Michelle milovala maminku a on… zbožňoval je obě. Teď ale musel zapomenout na svůj žal a soustředit se na záchranu dcery, také Michelle.
K překvapení všech se dívka smířila s tím, že bude muset dlouho zůstat v nemocnici. Pohladila otce po tváři a tiše řekla:
„Tati, netrap se tak. Nebudu plakat, a ty budeš moct v klidu pracovat a nemusíš se mnou pořád sedět doma.“
Valentin nevěděl, zda se má radovat, nebo plakat. Jeho osmiletá dcera mluvila, jako by byla dospělá.
„Držte ji! Pane!“ ozval se náhle výkřik. Valentin sebou trhl a podíval se směrem, odkud se ozval hluk. Z ulice k nemocnici běžela udýchaná holčička a za ní se honil zadýchaný ostraha z obchodu. Zdálo se, že něco ukradla. Když proběhla kolem Valentinova auta, vrhla na něj vyděšený pohled.
„Bože… to ani dítěti nedáte housku?“ zamumlal a vystoupil z auta právě v okamžiku, kdy se k nim přiběhl strážný.
„Stůjte! Co křičíte?
Teď si s vámi vyřídím! Jděte z cesty!“
Strážný si teprve teď všiml Valentina a jeho auta.
„Musím ji dohnat! Ona to ukradla!“
„Co tam asi tak ukradla?“ ušklíbl se Valentin.
„Láhev vody a bochník chleba… Kdo ví, co ještě má v kapsách!“
Valentin vytáhl několik bankovek.
„Tohle určitě stačí na zaplacení a dokonce i na oslavu navrácení ukradeného,“ zamumlal si pro sebe a sledoval pohledem odcházejícího strážce.
Poté se Valentin vydal do ordinace lékaře. Obvykle byly jejich rozhovory formální, ale dnes ho doktor zdržel o něco déle.
„Valentine Igoreviči, mám jednu otázku… Dnes se Michelle zeptala, jestli může komunikovat s ostatními dětmi z oddělení.“
„A co to znamená?“ zeptal se Valentin ostražitě a posadil se do křesla.
„Podle mě je to dobré znamení. Začíná se zajímat o to, co se děje mimo její pokoj.“ Ne všichni moji kolegové však sdílejí tento názor. Mnozí se domnívají, že po dlouhé izolaci může být pro její psychiku příliš těžké komunikovat najednou s velkým počtem dětí. Nemohu tento argument vyvrátit, i když s ním zcela nesouhlasím. Musíte si to promyslet, promluvit si s Michelle a rozhodnout se, zda to povolíte, nebo ne.
„Chápu, zase chcete přenést odpovědnost na mě,“ povzdechl si Valentin.
Doktor si sundal brýle, otřel je a také povzdechl.
„Ano, máte pravdu. Velmi chceme, aby se vaše dcera uzdravila, ale… chápeme, že pokud se něco stane, prostě nás zničíte. A na oddělení je více než patnáct dětí.“
Valentin vstal a zamířil ke dveřím, ale na prahu se zarazil.
„Děkuji za upřímnost. Možná máte pravdu. Promluvím si s dcerou.“
Zdálo se mu, že doktor si úlevou vydechl. Než vešel do pokoje, pokusil se Valentin roztáhnout rty do úsměvu. Nemohl vejít k dceři s pochmurným výrazem. Ale jakkoli se snažil, úsměv mu vycházel nuceně. Teď uvidí svou holčičku, která v poslední době téměř nevstávala a nemohla jíst – ne proto, že nechtěla, ale proto, že její organismus odmítal přijímat potravu.
Dveře tiše zavrzaly a Michelle otočila hlavu. Nejprve se podívala vyděšeně, jako by nepoznávala otce, ale pak se usmála:
„Ahoj, tati!“
Zdálo se mu, nebo se jí opravdu objevil lehký ruměnec na tvářích?
„Jak se cítíš?“
„Normálně.“
Valentina najednou přepadl podivný pocit, jako by dcera chtěla, aby co nejrychleji odešel. Ale to bylo nemožné – kromě sester a učitelů přidělených k VIP pokojům neviděla nikoho. Posadil se na židli u postele a začal vyndávat pohoštění.
„Zastavil jsem se v obchodě… Podívej, jaké krásné jablka!
„Ach ano, tati. Děkuji,“ odpověděla tiše Michelle.
Valentinova ruka ztuhla nad stolkem. Stály tam talíře – nedávno přinesli večeři. Ale překvapilo ho něco jiného: talíře byly úplně prázdné.
„Michelle, co se tu děje?“
Dívka povzdechla a řekla někam do strany:
– Vyjdi ven, neboj se. Mám hodného tátu.
A v tu chvíli Valentin uviděl, jak zpoza závěsu vyšla holčička – ta samá, která proběhla kolem jeho auta. Vyděšeně se na něj dívala, ale Michelle promluvila:
„Tati, prosím, nežeň ji pryč! Moc tě prosím! Dokonce se s ní podělím o jablko. Kam půjde? Nemá nikoho, venku je zima, tma, je hladová a vystrašená…“
Valentin zmateně se podíval na dceru. Ta seděla na posteli, kousala se do rtů a tváře se jí zradně zčervenaly. Obrátil se k dívce, která byla o rok nebo dva starší než Michelle.
„Ty jsi Katya?“ zeptal se.
Dívka přikývla.
„Jmenuji se Valentin Igorevič, jsem tatínek Michelle.“
Katya znovu přikývla a pak se nesměle zeptala:
„Jsi opravdu Michelle? To je krásné jméno!“
Dcera se slabě usmála.
„Ne, já jsem Masha. Ale maminka mi říkala Michelle a já jsem vždycky reagovala…“
„Ach, ano… maminka už není,“ povzdechla Katya. “Já taky nemám maminku, ale to už je tak dávno, že si ji vůbec nepamatuju.“
Valentin mlčky pozoroval, jak si dívky padly do noty. Katya se opatrně posadila na okraj postele a předtím odhrnula prostěradlo, aby si nezašpinila postel svým otrhaným oblečením. „Má pořád ten stejný výraz,“ pomyslel si a mechanicky nakrájel jablko na plátky. Podal kousek Michelle a Katě. Holčičky si je vzaly a pokračovaly v šeptání. Valentin se nechtěně usmál.
„Vidím, že máte o čem mluvit.
Dcera se na něj podívala prosebně.
„Tati, nech Katku zůstat! Ona si lehne tam na gauč. A my si ještě chvilku popovídáme.
Valentin se zamyslel. Dívka vypadala neškodně, ale co se může stát.
„Poslyš, Katya, ve skříni jsou věci Michelle. Vezmi si, co potřebuješ, a běž se osprchovat! A ať z tebe je pak člověk. Doktorovi řeknu, že Michelle přijela sestra a zůstane přes noc. Ale jen se mi to nezkazte!“
Michelle radostně zatleskala.
„Díky, tati!“
Katya rychle přiběhla ke skříni, opatrně ji otevřela a překvapeně vydechla. Vybrala si lehké kalhoty a tričko. „Rychle!“ řekla a zmizela za dveřmi koupelny.
Když se za Katyou zavřely dveře, Valentin se otočil k dceři.
„Jak se máš, zlato?“
„Tati, dneska byla taková nuda! Měla jsem chuť brečet. Chtěla jsem jít za ostatními dětmi, ale doktor řekl, že potřebuje tvůj souhlas. A pak jsem vylezla z okna… představ si to! To okno je tak vysoko!“
„No jo… Jsi si jistá, že chceš, aby zůstala?“
„Samozřejmě!“ Až budeš odcházet, řekni, ať nám přinesou sladký horký čaj.
Valentin překvapeně zvedl obočí. Jen přikývl. Musel se hodně snažit, aby Kate zajistil nocleh. Dokonce zaplatil VIP pokoj. Doktor zavrtěl hlavou.
„Nevím… Vy to samozřejmě víte lépe, ale mějte na paměti…“
– Slyšel jsem vás. Přijedu ráno na snídani. Michelle chtěla horký sladký čaj… dva hrnky. Koho mám požádat?
Doktor se na něj překvapeně podíval.
– Dva? Pro dívku a pro sebe?
– Přesně tak.
– Hned to zařídím… Víte, opatrnosti není nikdy nazbyt.
– Co tím myslíte?
– Teď nic neřeknu. Uvidíme, jak to bude zítra. Pak si promluvíme.
Valentin cítil, že se dnes s Michelle něco změnilo. Ale zda je to dobré nebo špatné, nedokázal pochopit. V noci spal neklidně, několikrát se probudil. Nakonec zavolal službu konajícímu lékaři, Michailu Petroviči.
– Promiňte, že tak pozdě.
– To nic. Upřímně řečeno, čekal jsem, že zavoláte dřív. Všechno je v pořádku. Povídali si do půlnoci, než je Alla rozehnala. Teď spí. Michelle má tlak v normě, žádné výkyvy. Čaj si vypila sama.
„Děkuji, Michail Petrovič,“ vydechl Valentin s úlevou a okamžitě upadl do neklidného spánku.
V nemocnici byl charakteristický zápach: mléčné kaše a něčeho neuchopitelně dětského. Valentin se opatrně prodíral mezi malými pacienty, kteří pobíhali po chodbě. Bylo překvapivé, že ti, kteří se pohybovali o berlích, nijak nezaostávali za těmi, kteří měli jen obvaz na hlavě.
Když konečně dorazil k pokoji své dcery, s úlevou si oddechl. Jen se chystal otevřít dveře, když se náhle rozletěly. Na prahu stála Alla, sestřička, která se starala o Michelle. Tato dobrosrdečná mladá žena vždy budila důvěru. Podívala se na Valentina, potají otřela slzy a tiše řekla:
„Nejste jen otec… Jste ten nejlepší otec.“ Nikdo by neuhodl, že právě to jí chybělo.
S těmito slovy Alla odešla a Valentin, ohromený, ji sledoval pohledem. „Teď to vyřeším,“ pomyslel si a ztuhl na prahu. Holčičky si ho nevšimly. Jak by si mohly všimnout, když veškerou jejich pozornost upoutal televizní obrazovka, kde se kreslená myška posmívala kočce?
Seděly na posteli, nohy pod sebou, a každá měla v ruce talíř s kaší. Ládovaly se jí do pusy a smály se, až se kaše občas vysypávala z talířů. Michelleiny šaty byly Kate zjevně malé – bylo třeba něco vymyslet.
Valentin pozorně sledoval svou dceru. Nabrala lžíci kaše, strčila si ji do pusy – a nic se nestalo! Michelle klidně polkla a pokračovala ve smíchu nad kresleným filmem.
Katya si toho všimla jako první. Tiše šťouchla kamarádku loktem a kývla směrem k otci. Michelle se otočila. Valentin nedokázal potlačit překvapené vzdechnutí. Ještě včera měla prázdný pohled, jako by nechtěla nic vidět ani slyšet. A dnes před ním seděla živá, veselá holčička… pravda, vyčerpaná k smrti.
„Tati!“ zvolala Michelle radostně.
Beze slova přistoupil k posteli a nejprve pevně objal dceru a pak i Katju. Ano, teď byl připraven udělat pro tuto cizí holčičku cokoli. Ale v tu chvíli Katja najednou vzlykla. Valentin se znepokojil.
„Promiň, bolí to? Tisknu tě moc?“
Katya zavrtěla hlavou a Michelle ji rozhodně chytila za ruku a přísně se podívala na otce.
„Tati, už jí neubližuj!“ prohlásila.
Valentin spěšně přikývl. Katya si otřela slzy a tiše řekla:
„To není kvůli tomu… Jen mě už dlouho nikdo neobjal.“
O týden později Valentin odvezl dceru domů. Katya byla celou dobu s ní. Michelle viditelně zesílila, začala běhat po chodbách s ostatními dětmi a živě si povídala. Zatímco lékaři, ohromeni „fenomenálním“ uzdravením dívky, prováděli její kompletní vyšetření, Valentin se věnoval Katye.
Katyaina matka zmizela, když holčičce byly sotva dva roky. Nikdo nevěděl, kam se poděla, ale všichni byli přesvědčeni, že už není naživu. Její život nebyl zrovna bezproblémový. Po jejím zmizení zůstala Katya s babičkou, ale ta před půl rokem zemřela. Dívku poslali do dětského domova, kde se dostala do konfliktu s jednou z chův. Ta na dítě vztáhla ruku a Katya utekla. To je celý její smutný příběh.
Když Valentin přijel pro Michelle, Katya už si sbalila své skromné věci. Vstala, pevně objala kamarádku a pak se nesměle podívala na Valentina.
„Děkuji vám… Já půjdu…“
„A kam se chystáš?“ zeptal se.
Jejich pohledy se setkaly.
„Asi do dětského domova. Venku je teď zima.“
Valentin zamyšleně řekl:
„Tak to jsem zbytečně zařizoval pokoj vedle Michelle? Ty… nechceš být její sestra?“ opatrně navrhl.
První radostí vykřikla Michelle a vrhla se otci do náruče. Za ní ho s pláčem objala Katya. Když vycházeli z nemocnice, všechny sestry, které se shromáždily, aby je vyprovodily, plakaly. Ale Valentin viděl jen Allu a její laskavý, chápavý pohled.
A o půl roku později si už nedokázal představit svůj život bez Katji. Stejně jako nevlastní sestry – Michelle a Katja – bez sebe.
