Marina vešla do domu a když ukládala těžké tašky s nákupem do kuchyně, uslyšela z pokoje zvuky. Nemusela být jasnovidka, aby si uvědomila, že Vitalij je opět u počítače.
– Zase ta hra s tanky? – řekla si neochotně a všimla si známého obrázku na obrazovce notebooku.
– Jo, nerozptyluj mě,” zamumlal a nespouštěl oči z monitoru.
Marina, vyčerpaná po dlouhém pracovním dni, začala vybalovat nákup. Hlava jí třeštila, chtěla jen jedno – lehnout si a zapomenout. Mezitím se Vitalij podíval do kuchyně, potřel si břicho a zeptal se:
„Nakrmíš mě, nebo co?“
„Jistě, ale až později. Nejdřív to musím uvařit,“ odpověděla a snažila se skrýt únavu.
„Mimochodem, volala máma. V sobotu nás čeká oslava. Nezapomeň koupit dárek,“ řekl a už se vracel do pokoje, kde na něj čekal notebook, a předtím si ukousl kousek salámu.
Marina jen těžce povzdechla. Představa setkání s tchýní v ní vyvolávala úzkost. Od samého začátku byl jejich vztah k ní velmi chladný. Tchyně neustále hledala důvody k kritice a považovala ji za nehodnou svého syna. Marina se kdysi pokoušela získat její přízeň, ale brzy si uvědomila, že je to zbytečné. Nyní se vídaly jen při zvláštních příležitostech.
Zatímco se na sporáku vařilo a smažilo, Marina vyšla zkontrolovat svůj dvůr. Měla slepice, husy a králíky, o které se starala sama. Vitalij se sice na hospodářství nepodílel, ale s chutí snědl všechno, co se uvařilo. Dělala to všechno pro něj.
Když se vrátila do domu, uviděla Vitalije s blaženým výrazem ve tváři, jak dojídá poslední kotletu.
„Za to tě miluju, Marish! Jsi úžasná hospodyňka!“ zvolal s plnou pusou.
Usmála se, udělala si sendvič, uvařila čaj a posadila se naproti němu.
„Vitali, já opravdu chci dítě. Jsme spolu pět let a ty pořád nejsi připravený. Proč?„ zeptala se.
„Dítě?! Marinko, sotva vyjdeme s penězi. Já nemám práci, všechno táhneš sama. Jaké dítě?“ odpověděl podrážděně.
Rozhovory o dětech byly čím dál častější. Marina už dlouho snila o tom, že bude matkou, ale Vitalij se tomuto tématu vždy vyhýbal.
„Hledáš práci, ne? Až ji najdeš, všechno se spraví. Hlavně začni,“ řekla a doufavě se na něj podívala.
„Já chci žít, ne přežívat!“ „Zavrčel a odešel z pokoje.
Marina se ovládla, ale v ložnici se rozplakala. Ráno musela vstávat brzy – její pracovní den začínal brzy, protože pracovala jako skladnice v podniku. Vitalij zůstal u počítače a hrál celou noc. Marina téměř nespala a přemýšlela o svém manželství.
Milovala Vitalije? Ano. Ale v poslední době měla čím dál tím častěji pocit, že zneužívá jejích citů a všechny starosti hází na ni. Stal se beziniciativním, ale Marina stále věřila, že až si najde práci a narodí se jim dítě, všechno se zlepší. I když se sny čím dál tím víc rozcházely s realitou.
Když se Marina probudila budíkem, uviděla, že Vitalij spí v křesle. Tiše ho přikryla dekou a šla se připravit do práce.
Celý pátek strávila výběrem dárku pro tchýni. Věděla, že stejně nebude spokojená, ale nechtěla přijít s prázdnýma rukama. V sobotu se sešli a vyrazili na oslavu. Sotva překročila práh, Marina pocítila chladný pohled tchyně. Zjevně ji tu nečekali a ona sama by raději zůstala doma. Ale Vitalij na tom trval.
Na oslavě byla Vitalijova sestra s manželem a dcerou. Marina strávila celý večer s dítětem. K stolu ji nikdo nepozval, nikdo jí nevěnoval pozornost. Rozhodla se napít vody, zamířila do kuchyně a náhodou zaslechla rozhovor.
„Synku, proč sis vybral ji? Hned jsem ti říkala, že pro tebe není dobrá partie. Je to venkovanka! A ani nemysli na to, že s ní budeš mít děti!
„Ale no tak. Ona sama o to stojí… Už mě omrzela. Kolem je spousta krásných žen, a tahle…
„No jo, kdo by tě chtěl bez peněz a práce? Souhlasí se vším. Jakmile si najdu normální práci, hned si najdu náhradu,“ řekl Vitalij.
Marina ztuhla. Slova tchyně pro ni nebyla žádným překvapením, ale zrada manžela jí zlomila srdce. Beze slova odešla do předsíně, oblékla se a odešla. Slzy ji dusily. Šla, kam jí nohy nesly, až narazila na muže.
„Nezranila jste se?“ uslyšela známý hlas.
Zvedla oči a uviděla Igora, starého přítele Vitalije. Dali se do řeči a on ji pozval do kavárny na čaj a popovídat si. Marina souhlasila.
U šálku kávy v útulné kavárně diskutovali o životě. Přiznal se, že na ni nikdy nedokázal zapomenout. Vzpomněla si, jak se kdysi rozhodovala mezi ním a Vitalijem. Tehdy se rozhodla pro druhého. Igor jí vyprávěl, jak odešel do Petrohradu, založil firmu a nedávno se vrátil, protože jeho matka onemocněla. Když uviděl Marinu, nemohl uvěřit, že je osud znovu svedl dohromady.
Když ji přivezl domů, okna už svítila. Když vešla dovnitř, uslyšela:
„Kde jsi byla?“ Proč jsi odešla, aniž ses rozloučila?
„S kým se rozloučit? S těmi, kdo mnou pohrdají? S tebou, kdo o mně mluví za mými zády? Máš pravdu, Vitalije. Nechci dítě s mužem, který mě považuje za venkovanku. A to jsem se pro tebe snažila!“ řekla skrz slzy a odešla spát do jiného pokoje.
Následujícího dne večer, během noční směny, k ní přiběhl kolega: její dům hoří. V panice tam běžela. Plameny byly vidět už z dálky. Lidé pobíhali sem a tam a čekali na hasiče. Když neviděla Vitalije, vběhla dovnitř. Poslední, co si pamatovala, bylo, jak na ni spadlo hořící poleno.
Probrala se v nemocnici. Celé tělo ji bolelo, obličej měla zabandážovaný. Bála se špatných zpráv. Najednou ucítila dotek na ruce. Byl to Vitalij.
„Jsi naživu…,“ zašeptala.
„Proč bych měl být mrtvý? Jsem ještě mladý. Ale ty… Jizva na tváři… Jak tě teď budu líbat? Fuj! No dobře, uzdrav se,“ řekl a odešel.
Slzy jí stékaly po tváři a vsákly se do obvazu. O několik dní později se znovu zastavil, pronesl pár slov a zmizel. Marina viděla z okna, jak se setkal s jinou ženou, objal ji a odešel s ní. Bolelo to, ale už se tomu nedivila.
Později lékař oznámil, že jizvu lze odstranit. Moderní plastická chirurgie dokáže zázraky. A dodal, že ji zachránil jeden člověk. Následovala lékaře. Na jednotce intenzivní péče uviděla Igora. Vytáhl ji z ohně, ale sám utrpěl vážná zranění. Od té doby za ním Marina každý den chodila. Když se probral, přiznal, že ji už dlouho chtěl vidět, ale nemohl se odhodlat, a pak riskoval život, aby ji zachránil.
Po nějaké době v parku, když houpala kočárek s dcerkou, Marina uslyšela známý hlas. Před ní stál Vitalij – vyhublý a zmatený.
„Jak se máš?“
„Skvěle. Procházím se s dcerkou,“ odpověděla a všimla si, jak k ní přichází Igor s zmrzlinou.
„A kde máš jizvu?„ divil se Vitalij.
„Láska dokáže zázraky,“ řekla Marina s úsměvem a objala Igora. Odešli a nechali Vitalije samotného, jak se za nimi dívá.
