Kristina položila šálek na stůl a klidně řekla:
„Odcházím, Ljošo.“
V místnosti nastalo ticho. Dokonce i televize, která obvykle hučela v pozadí, jako by ztichla, cítila napětí. Alexej se pomalu otočil, jako by byl ve zpomaleném filmu.
„Zbláznila ses? A kdo bude vařit?“ sykl chvějícím se hlasem a nespouštěl z ní oči, jako by oznámila konec světa.
Stála ve dveřích kuchyně a v rukou držela tašku s dokumenty. Bylo tam všechno: kopie jejích diplomů, potvrzení o novém zaměstnání a – nejdůležitější – nájemní smlouva na byt, který si pronajala na půl roku. V jiné čtvrti. V jiném životě. V jiné verzi sebe sama.
Jeho slova visela ve vzduchu jako obláček prachu. Měl na sobě staré tričko, škrábal se na patě a v ruce držel ovladač. Byl to obyčejný večer, jako stovky jiných za posledních deset let. Jen pro Kristinu to byl poslední.
Kdysi jeli na horních lůžkách vlaku Kazan – Moskva. Smáli se a jedli pirožky z nádražního stánku. Alexej vyprávěl vtipy a náhodou se dotkl jejích prstů, když jí podával čaj. Kristina se tehdy smála z celého srdce – měli dovolenou, první po dlouhé době, a děti zůstaly s babičkou.
Dívala se z okna a myslela si: „Tady je, svoboda.“ Vlak rachotil rytmicky jako její srdce a zdálo se, že všechno je možné.
„Pamatuješ, jak jsme utekli z firemního večírku a šli do parku?“ zeptal se tehdy.
„Jistě. A ty jsi řekl, že si mě vezmeš, i když budu chrápat a ztloustnu,„ usmála se.
„Řekl jsem ‚když‘, ne ‚pokud‘,“ mrkl na ni. Tehdy to znělo jako vtip.
Teď, o pět let později, zněla ta slova jako rána.
V kuchyni to vonělo připálenou kaší. Na stole byla špinavá plotna, pod stoličkou ležely ponožky syna a hromada neumytého nádobí.
„Kristýno, kdy umyješ nádobí?„ zavolal z pokoje. ‚V dřezu není ani lžíce!“
Mlčky si otřela ruce o zástěru, vytáhla ze zásuvky plastovou krabičku s nápisem: ‘Oběd na zítra. Alexej.“ Dala ji do ledničky. Jako vždy. Jen dnes – naposledy.
Vzpomínala na let do Soči. Seděla u okna a Alexej vedle ní, ale celý let byl zaujatý sledováním seriálů na tabletu. Ona pozorovala mraky pod sebou: připomínaly kousky cukru. Za dvě hodiny neřekl ani slovo.
„Podívej, jak je to krásné,“ řekla tiše.
„Jo,“ odpověděl, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
Třetí den dovolené šel hrát kulečník se sousedem z pokoje, ‚Vitalikem z prvního patra‘, a vrátil se až nad ránem.
Pozdě večer stála Kristina u pračky a skládala vyprané prádlo. Z pokoje se ozýval smích – Alexej se díval na show, kde účastníci křičeli, skákali a prohrávali miliony. Poslouchala ten smích a cítila, jak ji něco píchá uvnitř, každý den víc a víc.
„Vždyť ti nic zlého nedělám,“ řekl jednou, když se pokusila promluvit. “Neubližuju ti, nepodvádím tě. Ostatní ženy to mají mnohem horší. Ty máš ještě štěstí.“
Štěstí.
Toto slovo se jí vrylo do paměti. Nemohla zapomenout, jak jednou onemocněla chřipkou s horečkou téměř čtyřicet. Alexej jí přinesl prášky, nechal je na parapetu a odešel se dívat na fotbal. Pak zavolal z kuchyně:
„Kristýno, nevařila jsi polévku. Co bude k jídlu?“
Ležela, třásla se horečkou a dívala se na strop, jako by jí mohl odpovědět, kdy přesně přestala být sama sebou. Kdy se stala pouhou funkcí: vařit, uklízet, snášet.
Jednou se podívala do zrcadla a uviděla tvář, která nebyla její. Unavená, vyčerpaná, s prázdným pohledem. Uvnitř znělo jen echo: „Musíš. Musíš. Musíš…“
Té noci vytáhla starý sešit s měkkou obálkou, do kterého kdysi psala básně. Její písmo bylo jiné – živé, svobodné, jako u člověka, který sní. Dlouho se dívala na řádky svého mládí a najednou se rozplakala. Tiše, aby ji nikdo neslyšel. Ne z bolesti – z údivu, že kdysi byla jiná.
Následujícího rána poslala životopis na místo administrativního pracovníka v soukromé klinice. Ne proto, že to byla práce jejích snů. Prostě byla pryč z domu. S pevným rozvrhem. S jinými lidmi. Se mzdou na její osobní účet.
Teď, když stála před Alexejem, poprvé po dlouhé době měla pocit, že říká pravdu – ne jemu, ale sobě.
„Nebudeš pro nás nikdo,“ zamumlal. ‚Bez tebe se všechno rozpadne. Děti…“
„Děti vyrostly,‘ odpověděla tiše. “A už dlouho žijí stejně jako ty. Čekají, že jim všechno přineseme. Nechci, aby si dcera myslela, že je to normální.“
On mlčel a v jeho pohledu se poprvé mihlo něco, co připomínalo strach. Neztratit ji – ztratit to, na co je zvyklý.
„Kam půjdeš?“ zeptal se chraplavě.
„Tam, kde se mě nebudou ptát, kdo bude vařit.“
Kristina vyšla do předsíně, oblékla si kabát a vzala si cestovní tašku, kterou si připravila předem. V horní kapse měla pero, které jí darovaly děti. Prsty po něm přejela. A pak vyšla ven.
Na ulici voněl mokrý asfalt, teplý chléb z pekárny za rohem a svoboda.
První noc strávila v novém bytě na nafukovací matraci pod dekou s autíčky, která zbyla z dob, kdy byl syn malý. Stěny byly prázdné, žárovka bez stínidla. Ale i v této prázdnotě bylo tišeji než doma. Tady nikdo nic nechtěl, na nikoho se nečekalo, nikdo nic nepřikazoval.
Probudila se brzy ráno – poprvé bez budíku, bez cinkání nádobí, bez hlasitých fotbalových zápasů. Jen ticho. A měkké světlo pronikalo skrz záclonu koupenou ve výprodeji. Bylo to téměř štěstí.
V nové práci jí přidělili starý počítač a usmáli se na ni – upřímně, bez lítosti. Kolektiv byl různorodý, ale přátelský. Zatím se ještě ztrácela v rozvrzích a telefonních číslech, ale někdo jí trpělivě pomáhal, někdo jí přinesl šálek čaje a někdo nechal na okraji stolu čokoládu. Ještě neznala jejich jména, ale cítila, jak z ní opadá stará slupka – život, ve kterém si jí nikdo nevšímal.
Uplynul měsíc. Alexej nezavolal. Dcera poslala krátkou zprávu: „Mami, jsem s tebou. Jen potřebuju čas.“ Syn mlčel. Zvykl si, že máma je vždycky nablízku. Kristina jim to neměla za zlé. Chápala, že mají svou bolest. Ale teď měla svou pravdu.
Jednou se vrátila z trhu – nesla v rukou síťku s bramborami, solí a cibulí. Vše nejjednodušší, jako dřív. Jenže teď to bylo pro ni. U dveří na ni čekala obálka. Bez známky, bez podpisu. Uvnitř byla fotografie: ona s Alexejem a dětmi, asi před patnácti lety. Kristina v letních šatech, usmívá se, objímá syna, Alexej stojí vedle ní a neohrabaně drží její ruku, jako by pózoval.
Podívala se na sebe – mladá, důvěřivá, naivní. Fotku pečlivě složila na polovinu, pak ještě jednou. A uložila do šuplíku. Ne do koše – na památku. Ať tam je, ale ať ji netrápí.
Jaro přišlo náhle. V práci nastaly změny – přidělili ji na recepci v hlavní budově. Dostala klíče od skříňky a rozpis dovolených. Poprvé za dlouhá léta pocítila, že jí důvěřují.
Jednou se zdržela v práci déle než obvykle. Večer byl chladný, ale svěží. Na rohu rozdávali zdarma kávu – akce. Barista v růžovém svetru se zeptal:
„S mlékem?“
„S mlékem,“ odpověděla a najednou se zasmála. Jen tak. Protože se nikdo nezeptal: “A kdo nám bude vařit?“
Šla po ulici s papírovým kelímkem v ruce a uvnitř se cítila lehká. A v dřezu nebyla ani jedna špinavá lžíce.
