Kdykoli se v mém životě objevila otázka, jaké je mé místo v rodině, odpověď jsem našel v okamžiku, kdy jsem objevil závěť.
Bydlela jsem v bytě svých rodičů, v tom samém domě, kde jsem vyrůstala a kde jsem posledních pět let platila za všechno od komunálních služeb přes opravu střechy až po úklid. Držel jsem dům nad vodou, zatímco moje mladší sestra Kira se chovala, jako by jí celý svět dlužil všechno na stříbrném podnose. Nezaměstnaná, stále hledající svou cestu, si stěžovala na nespravedlnost, že ji připravili o zlatou jízdenku.
Ten den jsem pomáhala mámě s tříděním papírů, protože se jí pořád pletly účty, a já tam byla, abych uklidila. Mezi hromadami papírů mě zaujala složka s nápisem “závěť”. Intuice mi napověděla, že jde o něco důležitého. I když jsem věděla, že není správné šťourat se v osobních papírech, okolnosti mě nutily zjistit, co mě čeká v budoucnosti, protože jsem do udržování tohoto domu investovala energii a prostředky.
To, co jsem si přečetl, mě však skutečně šokovalo.
V závěti byl byt a venkovské sídlo, které připadly Kiře. O mně se vůbec nezmínila, zůstalo jen pár formálních frází o rovné lásce.
Uvnitř se všechno smrsklo tak těsně, že se mi špatně dýchalo. Celé ty roky jsem investovala peníze, čas a péči: platila jsem dům, potraviny, máminu léčbu, podporovala rodinu, když byl otec bez práce. A teď… jsem byla vynechána? Všechno připadne někomu, kdo se ani jednou nepokusil převzít odpovědnost?
Vzpomínám si, jak jsem dlouho seděla a svírala závěť, než do místnosti vešla máma.
– Věro, co se děje? – Zeptala se znepokojeně.
Zvedla jsem dokument a při pohledu do jejích očí jsem se zeptala:
– Opravdu všechno připadlo Kiře?
Máma se zamračila, podívala se na papíry a těžce si povzdechla:
– Dcero, víš, jak těžký je pro ni život… Je příliš zranitelná.
Prudce jsem zaklapla složku.
– Přemýšlela jsi o mém osudu? Nebo jsem pro tebe jen šikovný nástroj, když potřebuješ zaplatit účty?
Máma se kousla do rtu a táta, který rozhovor zaslechl, vyšel z vedlejšího pokoje.
– Věro, ne…
– Teď už vím, jaká je moje role.
Zamířil jsem ke dveřím. Matka se mě snažila zastavit, ale já už nechtěla slyšet žádné výmluvy. V hloubi duše jsem věděla, že mě čeká těžká cesta, a prvním krokem k novému životu bylo přestat platit za rodiče. Ať se se svými problémy vypořádají sami.
Bylo to čtrnáct dní mlčení. Zpočátku si nejspíš mysleli, že moje reakce je dočasná a že brzy ustoupím. Možná čekali, že se přestanu bránit. Ale jak dny ubíhaly, neozývaly se mi žádné telefonáty ani krátké zprávy. A hlavně nepřišly žádné další peníze.
Jednoho dne mi zavibroval telefon: zpráva od mého otce:
“Půjčka se blíží splatnosti.” A tak jsem se rozhodl, že se vrátím.
Žádná slova: žádné “Jak se máš, Věro?”, žádné “Je nám to líto”, žádné “Vážíme si všeho, co jsi pro nás udělala”. Jen chladné, věcné oznámení, jako bych stále byla jejich osobním bankomatem, do kterého mohou kdykoli zavolat.
Bezděčně jsem se ušklíbla – bylo to směšně předvídatelné. Mysleli si, že můžou jen tak přijít a požadovat peníze, jako by se nic nezměnilo a já se zase podřídil jejich pravidlům. Mysleli si, že už mě nepotřebují? Tak ať si to teď vyřídí sami.
Rychle jsem vyťukala odpověď:
“Myslím, že byt teď patří Kiře”.
O pět minut později zazvonil mámin telefon. Ignorovala jsem hovor a pak se ozvala zpráva:
“Věro, prosím tě, nebuď taková. Musíme si promluvit.”
Ach, teď si to potřebovali vysvětlit, když se účty začaly hromadit a já už jsem neměla sílu být jejich zachránkyní.
– Ano, chci,” odpověděla jsem klidně.
Nastalo mučivé ticho. Máma si zakryla ústa dlaní, táta zrudl a Kira si jen povzdechla.
– Faith, to nemůžeš udělat…
– můžu,” přerušila jsem ji. – A taky to udělám. Už nebudu platit žádné tvoje účty. Už toho mám dost.
Podívali se na mě, jako bych jim oznámila, že už je nemám ráda. Ale pravda byla jednodušší: přestala jsem je nechat, aby mě využívali.
Otevřel jsem dveře.
– Je čas,” řekla jsem.
Zaváhali: táta se na mě naposledy přísně podíval, jako by čekal, že si to rozmyslím, ale já si to nerozmyslela. Máma prošla kolem se sklopenou hlavou a táta zatnul čelist a následoval ji. Kira zůstala stát na prahu.
– Jsi prostě zrůda,” zašeptala. – Uvidíme, kdo z nás požádá o pomoc jako první.
Hořce jsem se ušklíbla:
– Uvidíme.
Zavřel jsem dveře a zhluboka vydechl. Pocity hněvu v mém nitru stále zuřily, ale prorážel je nový pocit – lehkost, uvolnění.
Netušila jsem, že tohle je teprve začátek. Hned druhý den se situace vymkla kontrole.
Listovala jsem ve svém kanálu na sociálních sítích a uviděla nový příspěvek od mámy. Obvykle nebyla na internetu aktivní, ale teď ze sebe udělala opravdovou podívanou. Text byl lakonický, ale plný narážek:
“Nevychovávala jsem své děti proto, aby mě ve stáří opustily… Moje duše je rozervaná zradou a zklamáním.” A tak jsem se rozhodla, že se na to vykašlu.
Pod příspěvkem se brzy objevily komentáře od přátel a vzdálených příbuzných:
“Drž se, zasloužíš si něco lepšího…”
“Jak se můžeš takhle chovat ke svým rodičům? Vždyť jsou to svatí!”
