Anna Petrovna seděla na lavičce na nemocničním náměstí a plakala. Dnes jí bylo sedmdesát, ale ani syn, ani dcera jí nepřišli poblahopřát. Její svěřenkyně Evženie Sergejevna jí však blahopřála a dokonce jí předala malý dárek.
A zdravotní sestra Máša ji na počest narozenin pohostila jablkem. Domov důchodců byl slušný, ale personál byl většinou lhostejný. Všichni samozřejmě věděli, že staré lidi sem přivedly dožít jejich děti, které se stávaly přítěží.
A Annu Petrovnu sem přivedl její syn, jak říkal, aby si odpočinula a uzdravila se, ale ve skutečnosti jen obtěžovala svou snachu. Koneckonců byt byl její a teprve později ji syn přemluvil, aby na něj sepsala darovací smlouvu. Když mě požádal, abych podepsala papíry, slíbil, že bude bydlet doma, jako by bydlela doma.
Ve skutečnosti to ale dopadlo jinak, nastěhovali se tam s celou rodinou najednou a začala válka se snachou. Byla pořád nespokojená, špatně vařila, nechávala špínu v koupelně a mnoho dalšího. Nejdřív se jí syn zastal, ale pak přestal a začal křičet. Pak si Anna Petrivna všimla, že si začali o něčem šeptat, a jakmile vstoupila do místnosti, přestali mluvit.
Jednoho rána začal syn mluvit o tom, že si musí odpočinout a nechat se ošetřit. Matka se mu podívala do očí a rozhořčeně se ho zeptala: “Posíláš mě do almužny, synku?” Zrudl, zamračil se a provinile odpověděl: “Ne, mami, to je jen sanatorium. Měsíc si tam poležíš a pak se vrátíš domů.” Přivedl ji dovnitř, rychle podepsal papíry a spěšně odešel se slibem, že se brzy vrátí.
Vrátila jsem se jen jednou: přinesla jsem dvě jablka, dva pomeranče a zeptala se: “Jak se máš?” “Dobře,” odpověděla jsem. A aniž by poslouchal do konce, někam odběhl.” A tak tu žije už druhým rokem. Když uplynul měsíc a syn si pro ni nepřišel, zavolala na domácí telefon. Zvedli to cizí lidé a ukázalo se, že syn prodal byt a ona neví, kde ho má hledat.
Anna Petrovna proplakala několik nocí, ale stále věděla, že si ji domů nevezmou, a tak nemohla přestat plakat. Vždyť nejvíc ji urazilo, že ublížila dceři kvůli synovu štěstí. Anna se narodila na vesnici a provdala se tam za svého spolužáka Petra. Měli velký dům a hospodářství. Neměli moc z čeho žít, ale hlady také neumírali. A pak přišel na návštěvu k rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije. Plat je dobrý a bydlení vám dají hned.
Petro se nadchl a řekl: “Jdeme, jdeme. Tak nás přemluvil. Všechno jsme prodali a odjeli do města. Soused nás ohledně bydlení neošidil, hned nám dali byt. Koupili jsme nějaký nábytek a starý Záporožec. Právě v tomto Záporožci měl Petro nehodu. Po pohřbu zůstala Anna sama se dvěma dětmi v náručí. Aby je nakrmila a oblékla, musela po večerech mýt podlahy na schodištích. Myslela jsem, že děti vyrostou a budou mi pomáhat. Ale nevyšlo to. Její syn se zapletl do špatného příběhu, musela si půjčit peníze, aby nešla do vězení, a pak dva roky splácela dluhy.
Pak se její dcera Dáša vdala a měla dítě. Do roka bylo všechno v pořádku, pak začal její syn často marodit. Musela dát výpověď v práci, aby mohla chodit do nemocnic. Lékaři mu dlouho nemohli stanovit diagnózu. Až později zjistili nějaký druh vředu, který se dá léčit jen v jednom ústavu
. Ale stála se tam dlouhá fronta. Zatímco dcera chodila po nemocnicích, manžel ji opustil, ale nechal jí alespoň byt. A tak se někde v nemocnici seznámila s vdovcem, který měl dceru se stejnou diagnózou. Oblíbili si jeden druhého a začali spolu žít. Po pěti letech onemocněl a potřeboval peníze na operaci. Anna peníze měla, chtěla je dát synovi na zálohu na byt. Ale když ji dcera požádala, bylo jí líto je utratit za cizího člověka, protože ona ty peníze potřebovala spíš pro vlastního syna.
Proto odmítla. Dcera se na ni velmi urazila a na rozloučenou jí řekla, že už není její matka, a že kdyby měla nějaké potíže, neměla by se s ní stýkat