– Je mi jedno, jestli jsi manželka mého potomka, odevzdej mi byt a všechny peníze! – Hlas Galiny Vasiljevny prořízl vzduch jako prasklé sklo.
– Co se to s tebou děje? – Ztuhl jsem s nožem v ruce, salát na prkénku se náhle rozmazal do šmouhy.
Je zvláštní, jak rychle se život mění. Ještě před půl rokem jsme se s Maximem smáli, když jsme si balili věci do kufrů.
Saša mrkla a strčila plavecké vybavení do kufru. “Konečně mořská hladina,” zašeptal a políbil mě na spánek.
Tehdy jsem si neuvědomila, že naposledy vdechuji vůni jeho vlasů, že naposledy slyším, jak mi říká “Oljuško”.
Moře ho okamžitě pohltilo. Doktoři mumlali něco o křečích a ledové vodě. Vzpomínám si na výkřiky na břehu a kamennou strnulost.
V márnici ležel Saša s překvapeným výrazem ve tváři, jako by nemohl uvěřit, že upadl do věčného spánku. V noci se ještě teď budím s přízračným pocitem jeho dechu na tváři.
V prvních měsících mi byla tchyně oporou. Chodila k nám s voňavým pečivem a pomáhala mi se synovými věcmi.
Procházely jsme spolu jeho trička a ona vyprávěla historky o malém Sašovi, který odmítal nosit svetry a schovával je za skříní.
V těch chvílích jsem v jejích očích viděla stejnou bolest, jaká žila ve mně. Dělily jsme se o ni jako o chleba, rozuměly jsme si beze slov.
A pak se něco změnilo. Začala se objevovat méně často, její telefonáty byly kratší.
Když jsem se zeptal, jestli je všechno v pořádku, Galina suše odpověděla: “Ano, jen jsem unavená.” A pak dnes přišla bez ohlášení. Slyšela jsem, jak bouchly vchodové dveře – měla své vlastní klíče z doby, kdy tu byla Saša.
– Co se děje? – Zeptala jsem se a utřela si ruce do kuchyňské utěrky.
Stála ve dveřích, drobná a shrbená, ale oči jí hořely nepřirozeným leskem. Stažené rty se jí stáhly do tenké čárky a vrásky kolem úst se prohloubily. – Už se na to nemůžu dívat,” zasyčela. – Bydlíš v domě mého syna, který koupil za peníze, jež jsem mu dala na zálohu. Chodíš po podlahách, které vybral on. A co je nejhorší, začala ses usmívat.
Poslední slovo řekla jako obvinění. Pod srdcem mě zamrazilo.
– Galino Vasiljevno, nerozumím…
– Přestaň si hrát na neviňátko! – zvýšila hlas. – Poslouchejte pozorně. Už toho mám dost. Můj syn je pryč a ty dál existuješ, jako by se nic nestalo. Přestaň žít v mém domě na úkor mého syna!
Vzduch mezi námi zhoustl. Maxim byl ve škole, nikdo nemohl tuhle noční můru přerušit. – Ten dům patřil Sašovi,” řekla jsem klidně, i když se uvnitř všechno chvělo. – Teď je náš a Maximův dědictvím. A taky peníze z pojistky.
– Jsi nula,” řekla najednou úplně klidně. – Manželka mého syna je dočasný úkaz. A já jsem jeho matka. Navždy.
Udělala krok vpřed a na vteřinu se mi zdálo, že se jí v očích lesknou slzy. Ale rychle je pohltil vztek. – Chci, abys na mě převedla dům. A taky všechny peníze. Já vím nejlépe, jak naložit s dědictvím po mém chlapci.
– A co Maxim? – můj hlas náhle nabral na síle.
– Váš syn může zůstat,” řekla laskavě, jako by mi prokazovala velkou laskavost. – Ale ty, vypadni. A okamžitě mi všechno předej.
Naše pohledy se střetly. V jejích očích jsem nepoznal ženu, která mě před půl rokem objala a zašeptala: “Společně to zvládneme, Olenko.”
– Ne,” zavrtěla jsem hlavou. – To se nestane.
A viděla jsem, jak se její tvář zkřivila vztekem.
– Nemáš právo mě odmítnout! – Galina udělala další krok mým směrem. Ruce se jí třásly. – Musíš respektovat mé přání. Já jsem jeho matka!
Odložil jsem nůž. Cinkl o prkénko a ten ostrý zvuk na vteřinu přerušil napětí mezi námi.
– Snažím se mluvit klidně,” můj hlas byl tišší, než jsem čekala. – Nezníš jako muž, kterého jsem znala. Zníš jako někdo, koho spálil žal.
– Opravdu? – Skoro ta slova vyplivla. – Už se usmíváš, pracuješ, žiješ! Před týdnem jsem tě viděla, jak se směješ do telefonu! Směješ se! Zatímco moje Sašenka je v zemi!
Všechno se ve mně scvrklo. Ano, smála jsem se při rozhovoru s kolegou z práce. Tři vteřiny normálního lidského smíchu nad šesti měsíci nekonečného smutku.
A i v tu chvíli se část mého já cítila provinile za každou vteřinu života bez Saši.
– Mám syna,” řekla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas. – Kvůli němu musím jít dál. Myslíš, že je to pro mě snadné?
– Jednodušší než já! – křičela. – Nosila jsem ho pod srdcem, porodila jsem ho, neměla jsem ho.
