Starší Ivan Stěpanovič, úctyhodný okresní soudce s basovým hlasem, zamyšleně obracel stránky civilního případu, který měl projednávat na příštím zasedání. Kupodivu to bylo poprvé za dlouhých pětadvacet let jeho práce, kdy stál před tak složitou situací: otec žaloval své děti o výživné.
Obvykle musel přiznat výživné opuštěným dětem, ale tady: “Předvolám si všech šest dětí tohoto muže, vyslechnu si jejich vysvětlení a pak rozhodneme. Zatím je těžké cokoli předvídat…” shrnul své těžké myšlenky Ivan Stěpanovič. v soudní síni se shromáždili lidé všech věkových kategorií. na lavici seděl Michail Ivanovič Jemeljanskij, žalobce, prošedivělý, neupravený, ve staré, příliš seprané košili, oči sklopené. soudce předal slovo postupně dětem.
“Já jsem nejstarší,” začal Ivan své vyprávění, “takže budu mluvit za své tři bratry. Otec nás opustil, když jsme byli ještě malí. Po dohodě s matkou odešel studovat. Řekl, že získá vzdělání, aby zajistil rodině slušný život. Matka mezitím pracovala ve dvou zaměstnáních: živila nás a posílala nějaké peníze manželovi. Posílala také jídlo.
Když se otec vrátil, do práce se mu moc nechtělo. Brzy odešel do práce, a když se občas vrátil domů, nikdy nepřinesl domů ani kousek salámu nebo sto gramů sladkostí – dokonce ani chleba. Nakonec od nás odešel k jiné rodině.- “Já jsem Svitlana Serhiivna Nepyivoda,” postavila se hned po chlapci mladá žena, “žiji ve městě, kde tento, abych tak řekla, můj otec studoval. Vidím ho teď poprvé naživo, i když jsem ho předtím viděla na fotografiích.
Matka mi řekla, že se s ním seznámila, když studovala na institutu. Neřekl jí, že je ženatý a má čtyři děti, ale přišel k ní bydlet. Když mě matka nosila pod srdcem, náhodou se o jeho rodině dozvěděla. Poté se vrátil domů a zmizel jako kámen. Nepomohl nám ani za mák. Ale osud se na maminku usmál, vzala si báječného muže, opravdového muže, který mě adoptoval, vychoval, učil… – Maminka mi nikdy neřekla, kdo je můj otec, – přišla řada na nejmladšího z dětí, Vasila Semenčenka.
– Až teď, nečekaně, když k nám domů přišlo předvolání k soudu, řekla, že ho potkala na oslavě narozenin kamaráda. Zamilovala se do něj a navázala s ním vztah. Když jsem zjistila, že matka čeká dítě, takzvaný “otec” zmizel. A mě vychovával úplně jiný otec, kterého dodnes miluji a upřímně si ho vážím.”
Nakonec požádal soudce o slovo Vladimír, jeden ze čtyř synů z první manželky: “Před soudem jsme se my, děti žalobce, sešli. Rozhodli jsme se, že od nynějška budeme nadále komunikovat a setkávat se. Matka nám kdysi dávno vyprávěla, že jednou dostala jménem svého otce sto rublů. Poradili jsme se a každý jsme přidali tisíc hřiven. Dáme je tomu tažnému ptáku, žádnou jinou podporu si od nás nezasloužil a nikdy si nic nezaslouží.”
Michail Ivanovič poslouchal děti se sklopenou hlavou. Celý život žil jako jmelí na úkor druhých a na své děti a stáří vůbec nemyslel. A teď se mu tato jeho nestoudná bezstarostnost po tolika letech vrátila jako bumerang.” Soud žalobu pana Jemeljanského zamítl. Když soudce dočetl těžké rozhodnutí, otec konečně zvedl smutnou hlavu a podíval se na své vlastní děti, byť tak vzdálené. Promluvil tiše a smutně: “Nebudu se o ničem dohadovat, už nechci. Odpusťte mi, mé děti
