Ani ne rok po odchodu mé ženy jsem se oženil s naší sousedkou. Tento krok vyvolal mezi mými dětmi bouři rozhořčení a nepochopení. Obrátily se ke mně zády, přestože se jejich matka rozhodla žít sama za sebe a odstěhovala se do zahraničí.
Moje děti braly její odchod jako samozřejmost, ale můj krok k novému životu nepřijaly. “Tati, jak jsi to mohl udělat?” ptala se mě hořce dcera Olena. Seděla naproti mně v kuchyni, oči plné slz a zklamání. “Eleno, musíš to pochopit,” začala jsem vysvětlovat a snažila se mluvit klidně.
“Tvoje matka odešla a nehodlala se vrátit. Byl jsem osamělý a nešťastný.””Ale možná byla jen unavená z rutiny a chtěla být chvíli sama,” namítla dcera a podívala se mi přímo do očí. “Třeba se vrátí a ty jsi svým krokem spálila mosty a zradila ji.” Povzdechl jsem si a cítil tíhu jejích slov.
“Eleno, s tvou matkou jsme o tom mluvily mnohokrát. Rozhodla se a já už jsem nemohl žít v očekávání. I já si zasloužím být šťastný.” “Ale proč zrovna tenhle soused? Je to tak nečekané a… zvláštní.” “Stála při mně, podporovala mě v těžkých chvílích. Našli jsme v sobě útěchu,” odpověděl jsem a snažil se jí sdělit své pocity.
Můj syn Sergej, který do té doby mlčel, konečně promluvil: “Tati, rozhodl ses příliš rychle. Ještě jsme se ani nestačili vyrovnat s máminým odchodem a ty už si buduješ nový život.” “Chápu, že je to pro vás těžké,” řekla jsem a cítila se provinile za jejich bolest. “Ale já nemůžu dál žít v minulosti. Chci jít dopředu a být šťastná.”
Elena vstala a beze slova opustila místnost. Sergej ji následoval a chladně se na ni podíval. Zůstala jsem sama v kuchyni a přemýšlela: proč je tak těžké vysvětlit svým dětem, že každý má právo na své štěstí? Vím, že se cítí zrazené, ale doufám, že časem mé rozhodnutí pochopí. Můj život se změnil a já nemohu zůstat v minulosti, ani kvůli nim.
