Jmenuji se Valeria. Právě jsem se provdala za Santiaga po veselé oslavě na haciendě nedaleko města Mérida. Jeho rodina byla ve čtvrti Montebello známá tím, že byla velmi tradiční a extrémně přísná, co se týče zvyků a pravidel. Zejména jeho matka, Doña Beatriz – žena, která měla pod kontrolou všechno: od seznamu hostů až po každý pokrm podávaný na hostině.
Po celém dni, kdy jsem zdravila příbuzné a přátele, přijímala objetí a gratulace, jsem si přála jen jedno: jít nahoru do ložnice, svléknout si těžké svatební šaty a konečně si lehnout vedle svého manžela během naší první svatební noci.
Stála jsem před zrcadlem v novomanželském apartmá a pečlivě si odličovala make-up, když se najednou otevřely dveře.
Santiago vešel… a za ním šla jeho matka.
„Moje máma je hodně opilá,“ řekl tiše. „Dole je pořád hluk. Nech ji tady chvíli odpočinout.“
Doña Beatriz vešla dovnitř a potácela se, v náručí držela šátek a polštář. Z jejích úst silně páchlo tequilou, měla zarudlé tváře a bílou blůzu mírně rozepnutou.
Na pár vteřin jsem zůstal jako přimražený. V tradiční rodině, jako je ta Cortésových, musí být snacha vždy uctivá a poslušná. Chtěl jsem navrhnout, abychom ji odvedli do obývacího pokoje, kde stála velká pohovka, ale Santiago mě přerušil.
„Je to jen na jednu noc, Valerio. Vážně. Jen na spaní. Dneska je tu moc lidí. Chápeš to.“
„Ale… tohle je náš pokoj,“ zašeptala jsem a ucítila bodnutí v hrudi.
Podíval se na mě s výrazem, v němž se mísila prosba s tím neviditelným nátlakem, který jako by vždy vycházel z jeho rodiny.
„Nedělej z toho problém. Prosím.“
Polkla jsem naprázdno. V Mexiku se hodně mluví o image „uctivé snachy“. Nechtěla jsem, aby mě hned první den považovali za nevděčnou nebo problematickou.
Vzal jsem si tedy polštář a tiše jsem sešel dolů. Na pohovku v obýváku jsem rozprostřel deku. Zvenku se stále slabě ozývala hudba kapely, smíchaná se smíchem, který postupně utichal.
Tu noc jsem nemohl usnout. Slyšel jsem, jak nahoře vrzají dřevěné podlahy. Občas to znělo, jako by tam někdo chodil. Pak nastalo naprosté ticho.
Těsně před svítáním se mi podařilo na pár minut zdřímnout.
Kolem šesté ráno, když sluneční paprsky začaly pronikat oknem směřujícím do klidné ulice v Montebellu, jsem se probudila. Vzpomněla jsem si, že bychom měli jít dolů brzy, abychom pozdravili příbuzné, jak to velela tradice jeho rodiny.
Spěšně jsem vyběhla po schodech.
Jemně jsem pootevřel dveře do pokoje.
Scéna, která se odehrávala přede mnou, mě úplně ochromila.
Santiago ležel na boku, zády ke mně. Doña Beatriz ležela vedle něj – na téže posteli, kterou jsem jí předchozí noc přenechal.
Pomalu jsem se přiblížil s úmyslem ho vzbudit.
Ale když můj pohled padl na jemně vyšívanou bílou přikrývku – svatební dar od jedné tety z rodiny –, ucítila jsem, jak se mi svírá hrdlo.
Byly tam skvrny.
Nebyly to velké skvrny. Ani nebyly rozptýlené. Byly to dvě nepravidelné, téměř nenápadné skvrny poblíž středu postele.
Víno.
Bylo to červené víno.
Jemná výšivka byla lehce potřísněná tmavě červenou skvrnou, která už začínala zasychat.
Na pár vteřin mi hlavou prolétly ty nejhorší myšlenky. Srdce mi začalo bušit. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Napadla mě zrada. Napadla mě ponížení. Napadlo mě, že ta „opilá matka“ možná zas tak opilá není.
Ale pak jsem si uvědomil ještě něco jiného.
Doña Beatriz svého syna neobjímala.
Ležela na boku… jako by se v noci nechtěně převalila.
A Santiago…
Santiago byl oblečený.
Ve stejném kostýmu jako na večírku. S botami stále na nohou.
Můj pohled sklouzl níž.
Na podlaze vedle postele ležel převrácený podnos. Rozbitá sklenice. Rozlité zbytky vína.
Zhluboka jsem se nadechl.
V tu chvíli jsem uslyšel tiché zasténání.
„Valerie…?“ Santiagoův hlas zněl chraplavě.
Pomalu se otočil a s námahou otevřel oči.
Když mě tam uviděl stát, vykulil oči.
„Spal jsi dole?“
Neodpověděl jsem hned.
Ukázal jsem na postel.
„Vysvětli to.“
Zmateně zamrkal a pak se rozhlédl kolem sebe, jako by se snažil poskládat si vlastní vzpomínky.
A pak si přejel rukou po tváři.
„Bože… snažil jsem se…“
Náhle se posadil a tím probudil matku.
Doña Beatriz otevřela oči, zmatená.
„Co se stalo?“ zašeptal.
Santiago vstal.
„Mami, včera večer jsi zakopla.“
Ticho.
Nic jsem neřekl.
Pokračoval:
„Když jsem šel s tou paní nahoru, pokusila se posadit na okraj postele a nakonec ten podnos převrhla. Byla na něm sklenka vína. Pamatujete si to?“
Položila si ruku na čelo.
„Já… já si pamatuju schody… a pak už jen… všechno se mi zamotalo…“
Santiago se ke mně otočil.
„Nespal jsem. Většinu noci jsem seděl v křesle. Lehl jsem si jen proto, že jsem byl vyčerpaný. Ani jsem si nesundal boty.“
Znovu jsem se podívala na jeho nohy.
Byla to pravda.
