V září roku 1802 zveřejnil novinář James Callender v richmondském listu článek, který otřásl Spojenými státy. Tvrdil, že úřadující prezident Thomas Jefferson má dlouhodobý vztah se zotročenou ženou jménem Sally Hemings a že s ní zplodil několik dětí. Pro mnohé to byl šokující útok na autora věty „všichni lidé jsou si rovni“. Jefferson na obvinění veřejně nereagoval. Nepotvrdil je ani nevyvrátil. Jeho mlčení přetrvalo po generace.
Sally Hemings nebyla „jen“ otrokyní. Patřila k rodině Hemingsů, která se dostala do Jeffersonova majetku po smrti jeho manželky Marthy Wayles Jeffersonové roku 1782. Sally byla nevlastní sestrou jeho zesnulé ženy – měly stejného otce Johna Waylese. Bylo jí asi devět let, když se stala součástí domácnosti v Monticellu, Jeffersonově virginské plantáži.
V roce 1787 odjel Jefferson jako diplomat do Francie a později si do Paříže nechal poslat i svou mladší dceru. Jako doprovod ji nakonec doprovázela čtrnáctiletá Sally Hemings. Ve Francii bylo otroctví právně problematické a existovala možnost požádat o svobodu. Sally zde strávila přibližně dva roky. Naučila se francouzsky a získala zkušenosti, které byly v porovnání s životem v otroctví ve Virginii výjimečné.
Podle pozdější výpovědi jejího syna Madisona Hemingsa zde mezi Jeffersonem a Sally vznikl intimní vztah. Když se Jefferson v roce 1789 chystal vrátit do Spojených států, byla Sally těhotná. Madison Hemings později uvedl, že jeho matka souhlasila s návratem do Virginie až poté, co jí Jefferson slíbil, že jejich děti budou v dospělosti propuštěny na svobodu.
Po návratu do Monticella porodila Sally několik dětí. Celkem jich bylo šest, z nichž čtyři se dožily dospělosti: Beverly, Harriet, Madison a Eston. Podle tehdejších zákonů byl status dítěte určován postavením matky, takže všechny děti se narodily jako otroci, bez ohledu na to, kdo byl jejich otec.
Když se roku 1801 stal Jefferson prezidentem Spojených států, žil střídavě ve Washingtonu a v Monticellu. V té době už mezi otroky i sousedy kolovaly domněnky o jeho vztahu se Sally Hemings. Callenderův článek z roku 1802 tyto zvěsti zveřejnil a proměnil je v celonárodní skandál. Jeffersonovi političtí odpůrci jej obviňovali z pokrytectví. Přesto byl roku 1804 znovu zvolen a aféra postupně ustoupila do pozadí.
Jefferson své děti se Sally veřejně nikdy neuznal. Ve své závěti z roku 1826 však propustil na svobodu Madisona a Estona a nepřímo umožnil odchod i Beverlymu a Harriet, kteří už dříve odešli z plantáže. Sally samotnou formálně neosvobodil, ale po jeho smrti jí bylo dovoleno žít mimo Monticello. Zemřela roku 1835 v Charlottesville.
Děti Sally Hemings si zvolily rozdílné životní cesty. Beverly a Harriet odešli na sever a začali žít jako běloši, čímž přerušili vazby na svou minulost. Madison Hemings zůstal identifikován jako černoch a roku 1873 veřejně prohlásil, že jeho otcem byl Thomas Jefferson. Eston se později přestěhoval do Ohia a jeho potomci také žili jako běloši. Po desetiletí však většina historiků i Jeffersonových potomků tato tvrzení zpochybňovala.
Zásadní zlom nastal roku 1998, kdy genetické testy porovnaly DNA potomků Estona Hemingse s mužskou linií rodu Jeffersonů. Výsledky ukázaly shodu, která silně podporovala závěr, že otcem Estona – a pravděpodobně i ostatních dětí Sally – byl Thomas Jefferson. Následně i nadace spravující Monticello uznala, že dostupné důkazy svědčí ve prospěch tohoto závěru.
Příběh Thomase Jeffersona a Sally Hemings zůstává složitým svědectvím o rozporu mezi ideály a realitou rané americké republiky. Muž, který se podílel na formulaci zásad lidské rovnosti, byl zároveň celoživotním vlastníkem otroků. Sally Hemings byla ženou bez práv, jejíž život byl dlouho vytěsněn z oficiální paměti. Teprve kombinace historického výzkumu a moderní vědy umožnila plněji pochopit jejich vztah a jeho důsledky pro americké dějiny.
